26/02/2017

Je to kurva!

Ano, je. Nebo to taky může být kráva. Jen to první je o něco ošklivější. Hůř snesitelný pro uši. Ale mnohdy mnohem výstižnější.
"Kurva!" vylítlo mi nedávno z pusy, když jsem jela tramvají, která prudce zabrzdila na křižovatce, když před ní zčistajasna projelo auto.
Ticho, že byl snad slyšet i dech řidiče zavřeného v té jeho kabince. Jeden by si bláhově myslel, že když takhle nečekaně zabrzdí tramvaj a člověk z toho div neslítne na podlahu, nebude jediným, kdo bude mít potřebu to celé komentovat.
Evidentně jsem ale byla sama. Moje "kurva" se vozem rozlehlo silněji, než bych si přála. Sestra stojící po mém boku nevyvíjela žádnou snahu mě zachránit od pádu. Naopak po mně ještě hodila vražedným pohledem, kterým jako by říkala: Zuzano, drž hubu!
"No co je?" lehce jsem ji okřikla. Ona jen zakroutila hlavou, protočila oči a od té chvíle se tvářila, že mě nezná. (Beztak už si každý stačil spočítat, že k sobě patříme.)
Nechápala jsem, proč toho tolik nadělá (jako by snad v tramvaji byly malé děti, jimž bych svými nevhodně zvolenými výrazy mohla nějak narušil morální výchovu). Do té doby, než jsem sjela pohledem k paní, která seděla pode mnou. Paní v seniorském věku si mě zamračeně měřila, jako bych provedla něco vskutku nestoudného. Rozhlédla jsem se po tramvaji a zjistila, že tahle důchodkyně byla evidentně jediná, koho trápil můj slovník. Když pak o několik stanic dál vystupovala, nezapomněla ji ještě věnovat jeden výchovně-káravý pohled. Až bych se zastyděla, kdybych měla nějaké svědomí!
Uznávám, že slovo, které jsem použila, se do slovníku dámy moc nehodí. Ale na mou obranu musím podotknout, že ho užívám pouze v životu nebezpečných situacích. Třeba když cukne tramvaj, a já málem upadnu. Nebo když už to hnedle vypadá, že mě přejede auto. Nebo taky když v kuchyni sáhnu na hrnec s vroucí vodou či pánev s rozpáleným olejem (na což jsem expert).
V situacích, kdy mi nehrozí smrtelný úraz, jsem si vždy vystačila a vystačím s pojmy "Ježiš", "sakra" a "jemináčku". To poslední používám až posledních pár měsíců. Někde jsem ho zaslechla a začalo mě bavit (Rozšiřování slovní zásoby nikdy neuškodí.). Ta první dvě občas použiju blízko po sobě. Je pravdou, že to leckdy někoho pobaví. A já jsem z toho pak ráda, že už skoro mluvím jako dáma. A to se cení!

Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram

24/02/2017

3x veggie Praha: Loving Hut, Dhaba Beas & Country Life

Původně jsem přemýšlela nad tím, že sepíšu tři samostatné příspěvky s tipy, kde se jako vegetarián/vegan můžete v Praze najíst. Pak mi ale došlo, že to klidně hodím do jednoho pytle, protože tím aspoň nehrozí, že to bude plný zbytečných keců.
Takže pěkně popořadě. Vzhledem k tomu, že jsem už přes dva roky vegetarián (a teď už i aspirující vegan), než někam jedu na dýl než půl dne, hledám si po všech těch internetech, jestli se tam v klidu najím, aniž bych byla odkázána na předražený salát nebo nechutné smaženiny. Nejhorší však bývá, když jedete někam s lidmi, kteří vůbec nepřemýšlí o tom, co jedí a vegetariána chápou jako někoho, kdo si dává smažený sýr, zeleninové rizoto a cpe se tou podivnou neochucenou gumou (rozuměj tofu).
V Praze se má vegetarián/vegan naštěstí blaze. Podniků, kde se tu dá slušně najíst, je tu dost. O tom, že některé si z toho udělaly skvěle výnosný byznys, dnes pomlčím, a rovnou se s vámi podělím o své tipy.

Nahoře Loving Hut, dole Dhaba Beas a Country Life. Z fotek je patrná má slabost pro rýži, ehm. A ač to jídlo z C. L. nevypadá moc vábně, chutnalo skvěle - vegan pizza, celozrnné halušky se zelím, pečené brambory a rajčatová omáčka s fazolemi.

1. Loving Hut
Tohle místo potěší všechny vegetariány i vegany. Mají tu pestrou nabídku teplých jídel laděných do asijska, příloh, salátů i zákusků, ze kterých si můžete vybrat, jak je libo. Voda zdarma (s mátou, citronem či pomerančem) je tu samozřejmostí. Cena je 25 korun/100 gramů. Trochu nevýhoda je, když si dáte třeba závitky, smažený květák nebo karbanátek, protože ty jsou logicky váhově těžší, takže si připlatíte. Jinak ale doporučuji čínský salát se zelím a mrkví, ten bych mohla pořád!
Loving Hut má po Praze několik poboček, já chodím vždy do Černé labutě, protože to mám z práce kousíček. V přízemí tu najdete i veganský obchod World Vegan, kde seženete spoustu prima potravin.

2. Dhaba Beas
Milovníkům indické kuchyně by tohle místo rozhodně neměla uniknout. Zdejší kormu s tofu a vynikající naan, stejně jako pad tahi nudle, bych mohla jíst pořád. Systém tu funguje stejný jako v Lovingu, to znamená formou bufetu, kde si vyberete zeleninu, omáčku, přílohu atd. Cenově je to tu 19,50/100 gramů a všelijaké karbanátky apod. jsou na kus. Voda také zdarma. A mně se tu navíc moc líbí ty kovové tácy na jídlo s oddělenými přihrádkami. Nemám totiž ráda, když se mi příloha rozsype do omáčky. :D Dhaba je v Praze také na více místech, nejčastěji teď chodím do Týnské uličky (bývá tam hodně málo lidí) nebo pak do Vladislavovy (za Májem).

3. Country Life
No jo, Melantrichova ulice, to je takový zvláštní druh lásky. Je to jedna z těch uliček, který mám moc ráda a vždycky mě baví se sem jít podívat. Hned vedle prodejny s potravinami najdete veganskou jídelnu, kde si opět můžete vybrat ze spousty zeleniny, teplých jídel, příloh a dezertů. Nabídku tu obměňují každý den. Já si bych třeba utloukla po jejich veganské pizze! Cena za jídlo je pak 26 Kč za 100 gramů a vodu si tu dáte také zdarma.

Když to shrnu, nejraději chodím do Dhaby, nejen kvůli nižší ceně, ale prostě proto, že indii miluju. Kdybych ale vybírala podle prostředí, šla bych do Country lifu.

Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram

22/02/2017

Čekání na muže 3. typu

Ještě před nějakou dobou bych možná napsala něco ve smyslu: Čekání na prince na bílém koni. Dnes už to nenapíšu. A myslím, že do budoucna už to taky nehrozí. Dospěla jsem. Vím, že dokonalí muži neexistují. Alespoň ne mimo náš imaginární prostor, jehož hranice končí tam, kde začíná zdravý rozum.
Pravda, začala jsem randit o něco dýl než moji spolužáci. Ale i tak jsem za ty poslední roky (některé byly docela plodné, jiné na tom byly bídně) zjistila jednu znepokojivou věc. Teda znepokojivou ... pro naše ego je to věc znepokojivá. Uvědomila jsem si totiž, že na všech těch příspěvcích po internetu, ve kterých se hlásá pravda o karmických partnerech, něco bude.
Během těch let jsem se prolínala v podstatě se dvěma typy mužů. Lze je tedy rozdělit do dvou skupin. Logicky. Do dvou umí počítat i malé dítě. Tak tedy, vypadá to zhruba takto:
  • typ číslo 1: samostatný, sebevědomí, sebejistý, možná až egoistický, chytrý, někdy až přemoudřelý, chce mít vždy pravdu a má rád, když jsou věci podle něj (nerad ztrácí kontrolu)
  • typ číslo 2: nesamostatný, s nízkým sebevědomím, nejistý sám sebou, hloupý nýt nemusí, nemá problém přiznat, že něco neví, rád nechává rozhodovat ženu, možná až příliš hodný
Ano, jistě podotknete, že existují i muži, kteří v sobě v různé míře kombinují typ 1 a typ 2. No ano, takových mužů je. Ovšem pro potřeby tohoto příspěvku se nehodí.
Je pravdou, že setkávat se jak s typem 1, tak s typem 2 je velmi poučné. Tedy, většinou až s nějakým časovým odstupem. Ve chvíli, kdy někoho přestanu bavit/on přestane bavit mě, o nějakém poučení do života nemůže být ani řeč. To bývám příliš vzteklá na to, abych hledala chyby na sobě. Když pak uplyne dostatečně dlouhá doba (v řádech týdnů), dojde mi, jak krásné zrcadlo mi druhý nastavoval.
Díky tomu vždycky pochopím, že v rámci seberozvoje a hledání vlastního středu lítám z extrému do extrému. Jednou jsem ta hodná holka, která se bojí projevovat to, jaká skutečně je, nevěří si a nechá druhé, aby jí využívaly. Podruhé jsem zas tou, která je egoistická, přemoudřelá, chce mít za každou cenu pravdu a schovává svou citlivost za masku cynismu a kritičnosti.
Takže co dělám teď? Učím se mít ráda sama sebe. Dát se na první místo a nerozdávat se pro ostatní. Připomínám si, že jsem jediný člověk, který ví, co doopravdy chci a co je pro mě dobré. Začíná mi být fuk, co si o mě kdo myslí nebo co o mě říká. Snažím se být méně kritická, krotit svůj nevkusný smysl pro humor a být celkově vnímavější i akorát citlivá. Věřím totiž tomu, že jedině tak si příště do života přitáhnu muže 3. typu, tedy takového, který je vyrovnaný a v optimální míře v sobě kombinuje muže 1. a 2. typu. Protože to bude někdo, kdo bude reflektovat to, jaká zrovna jsem.
Vlastně je to úplně jednoduchý a bývalo se to dalo shrnout do jedné věty, která by zněla asi takto: Chcete-li muže/ženu podle svých představ, pamatujte na to, že do svého života přitahujete lidi, kteří jsou takoví, jací jste vy sami.

Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram

20/02/2017

Domácí pleťový pudr + Uoga Uoga: štětec na sypký make-up

Ahoj, ahoj!


Původně jsem si hrála s myšlenkou nakoupit micu (slídu), kaolin, oxid zinečnatý a oxidy železa a vyrobit si domácí minerální make-up inspirovaný všemi těmi slavnými značkami (které se zase inspirují královnou jménem Lily Lolo). Ale pak mě to zase přešlo, protože jsem si uvědomila, že jsem moc spokojená s tekutým make-upem od puroBIO, takže mi plně postačí DIY pudr.



No jelikož jsem ale byla hrozně nedočkavá, nechtělo se mi do zdlouhavé objednávky přes e-shopy s potřebami pro výrobu kosmetiky. A tak jsem prohledala různé weby s DIY recepty na pudr. Nakonec jsem se rozhodla pro variantu s kuzu škrobem (arrowroot), skořicí a kakaem. Recept je úplně jednoduchý.

18/02/2017

Bambusový kartáček Humble Brush

Krásné sobotní odpoledne!


Během včerejška a předvčerejška jsem se navnadila na to krásné slunečné počasí a krásně si malovala, jak dneska podniknu výlet do přírody a pak se zahřeju šálkem cappuccina ve své oblíbené kavárně. No, počasí se přes noc proměnilo, u nás je zamračeno, a tak se mi nikam nechtělo. Nakonec jsem popadla náš nový boží foťák (Jooo, PEN je doma!) a konečně nafotila spoustu přírodní kosmetiky, na kterou plánuju recenze, a taky nějaké ty homemade produkty, protože už brzy přijde několik receptů (Jupí, bude DIY.).




17/02/2017

9 důvodů proč nerandit s hudebníkem

Důvod č. 1: Žádná vámi milovaná hudba mu nebude dost dobrá. Leda byste před spaním poslouchala jeho kapelu.
Důvod č. 2: Nebude vám chtít dát své číslo. Jeho výmluvou bude to, že to chtěl nechat jako za starých časů. Ve skutečnosti jde však o to, že kdybyste to ukončili, hrozilo by, že si budete chtít přivydělat, a číslo tak prodáte bulváru. Nebo, nedej bůh, zhrzeným fanynkám. (Vy se ale jednou z nich nestanete, protože on oslovil vás.)
Důvod č. 3: Bude hrozně neodbytný, to v případě, že jste ostýchavější typ, a nepadáte mu hned k nohám. Není zkrátka zvyklý, že se musí snažit, takže si tuto výzvu náramně užije.
Důvod č. 4: Bude vás zdržovat po nocích. Je totiž zvyklý ponocovat. I přesto, že jste možná sama sovou, dost reálně vám hrozí spánkový deficit.
Důvod č. 5: Bude s vámi chodit pouze do podniků, které neřadí mezi své oblíbené. Naopak se bude zajímat o to, jaká místa máte ráda vy. Nehrozí tak, že byste na sebe v budoucnu "náhodou" narazili.
Důvod č. 6: Jeho slovní zásoba bude dosti ... Prazvláštní. Plná archaismů, zajímavých metafor i neotřelých neologismů vlastní tvorby. Jste-li ale dostatečně sečtělá, bude vám to milé.
Důvod č. 7: Bude dosti nesdílný - to abyste, pro jistotu, nebyla příliš znalá detailů ohledně jeho osobního života. Snadno se pak stane, že během pár týdnů uslyšíte některé informace xkrát.
Důvod č. 8: Neřekne vám, kde bydlí. Teda takhle, něco naznačí, Ale s určitostí na x kilometrů. (Pokud nemáte odvahu ho potají sledovat, jak jde večer ze zkoušky domů, tato informace vám patrně zůstane navždy skryta.)
Důvod č. 9: Zároveň ale v jistých ohledech nebude moc akční - hvězdou je tady totiž on, a tak čeká, že kolem krku skočíte první vy jemu.

P. S.: Jakákoliv podobnost se skutečnými postavami je čistě náhodná.


Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram

15/02/2017

Jak vychovat králíka

Milí čtenáři,


dnes vám poskytnu cennou radu do života. Takový malý praktický návod, který upotřebíte v případě, že máte doma králíka, jenž má svou hlavu.
Naše Sofina je zlatíčko, to zase jo. Ale jakožto zrozenec v beranu je těžce volnomyšlenkářská. Za každých okolností. Jeden by si myslel, že ve svých pěti letech už bude mít dost rozumu na to, aby věděla, co dělat smí a co je naopak společensky nevhodné.
Nevím přesně, jak je to s přepočítáváním let u králíků, když si chcete spočítat, jak by na to byli, kdyby byli lidmi. Ale hádám, že ta naše potvora beruška by teď měla minimálně odžitou krizi středního věku. Jenže zatím tím jediným, kdo má věčně životní krizi, jsem tu já. Nejsem králík. Není mi čtyřicet. Ani třicet mi ještě pár dní, teda proboha, let, nebude.
Sofinu dle všeho netrápí ani těch pár šedých chlupů, které jsem tuhle někde našla (a až pak jsem zjistila, že jsou šedé jen z půlky, což u králíka nic neznamená - je to totiž normální). Chová se jako divoká puberťačka. Někdy jako sladké nevinné mimino. Když si zrovna usmyslí, že dá pro tentokrát přednost té první variantě, vypadá to asi takto.
Snaží se stěhovat nábytek. Nebo minimálně kancelářský koš na odpadky. S radostí olizuje každou tvář, která se mihne v dostatečné vzdálenosti od její tlamičky. Prská na koště při úklidu pokoje (detaily snad radši vědět nechtějte). Snaží se skrz koberec prokopat do jakési imaginární nory pod naším domem. Kámoší se s plyšovým slonem, na kterého nikdo nesmí sáhnou (jinak je zle). Moc ráda si plete moje nohy s prolézačkou; většinou v době, kdy se mi to nejméně hodí. Vyjadřuje mi lásku jemným okousáváním stehna (to ale musím sedět vedle ní na zemi, což radši moc nedělám).
Nejmilejší Sofiinou činností je ale okusování korku, který máme na stěně za postelí z termoregulačním důvodů. Před pár měsíci jí prostě drblo (možná se při svých výpravách do zakázaných prostor zas někde o něco praštila do hlavy) a začala ten korek okusovat. Už na na něm pěkná díra! Jeden by si myslel, že po trhání zubu z toho dostane rozum.
Zmouření se zatím, ani přes symbolické jméno, nekoná. Sofina žere korek dál. Nejvíc se jí líbí, když odstrčí polštáře, které ho zakrývají, urve pořádný kus a odnese si ho do bezpečí.
Už pět let se té králičí holce snažím vysvětlit, že poslouchat se musí. Zatím to bylo beznadějné. Dokud! jsem nezkusila pseudohypnózu. Ta se provádí zcela jednoduše. Zabodnete do králíka pohled, necháte ho, aby si dělal, co chce, a v naprosto nečekaném momentu vykřiknete jeho jméno. Zvíře zpozorní, občas leknutím uskočí a začne se tvářit, že se vůbec nic neděje. Následuje většinou pohled ve stylu "Ano mami, já se polepším." Načež já musím dále s kamenným výrazem pokračovat v intenzivním očním kontaktu. Králíková to pak většinou vzdá, hluboce si oddychne, párkrát zacvaká (něco jako kočičí předení), hodí se do klidné horizontální a já mám zas chvilku klid na práci.

14/02/2017

Když je potřeba volnosti a nezávislosti silnější než láska

Jo jo, ještě před pár měsíci bych se rozplývala nad představou, že na mě někde čeká můj Pan božský! To jsem byla ještě naivní. Fakticky, strašně moc. Ano, je dobré mít představu o tom, jaké vlastnosti by měl mít náš partner. Jsou zkrátka věci, které bychom s touto osobou měli mít společné, aby to jakseříká klapalo. Jenže ...
Vytvářet si v myšlenkách jakéhosi pana dokonalého/slečnu dokonalou je neskutečná blbost. Akorát vám to komplikuje život. Zbytečně přehlížíte ty, kdo vám do téhle představy nezapadají, a tím se ochuzujete o cenné zkušenosti. Jasně, byla bych pokrytec, kdybych tvrdila, že jsem taková nebyla.
Mívala jsem tendenci čekat na svého prince na bílém koni, se kterým se budeme vroucně milovat až do smrti. Úplně přesně jsem věděla, jaké vlastnosti musí mít, aby se potenciálně mohl stát mým mužem. Klepete si na hlavu? No to se vám upřímně ani nedivím.
Teprve nedávno jsem konečně otevřela oči a pochopila jednu věc. "Ten pravý" zkrátka neexistuje. Nikdo takový není. Každý vztah nám totiž něco přinese. Řekla bych, že nám přinese přesně to, co zrovna potřebujeme. Něco nás naučí, něco nám předá a donutí nás pracovat na sobě samých. Jakmile nám ten druhý předá to, co měl, zase z našeho života odejde. Tomu se říká karma. A na tu já sakra věřím!
Když se tak zamyslím nad svými vztahy nevztahy, všichni ti muži v mém životě mě zatím měli naučit jediné. A sice to, že mám dát samu sebe na první místo. Naučit se sebelásce, ale neplést si to s egoismem. Plně vnímat to, jaká doopravdy jsem - jemná, křehká, citlivá. Nedělat ze sebe někoho, kým nejsem.
Po těch týdnech randění jsem došla k překvapivému závěru. Totiž k tomu, že mi vyhovuje být sama. Na nikoho se nevázat a věnovat se jen své vlastní osobě. Možná to bude znít blbě, ale jsem neskutečně ráda, že se nemusím nikomu přizpůsobovat. Že mám dostatek volného času na věci, které mě baví. Že zas chodím domů v rozumnou hodinu a do postele uléhám před půlnocí. Líbí se mi, že netrávím noci dopisováním si v modrém univerzu.
Zkrátka, teprve v momentě, kdy jsem zjistila, že začínám ztrácet naprostou volnost a nezávislost, mi došlo, jak moc to pro mě znamená. Možná to zní jako klišé, ale svoboda je pro mě životní hodnotou číslo jedna. Trochu jsem se nad tím zamýšlela - jakmile nabydu dojmu, že mě o tu volnost a nezávislost někdo připravuje, dostaví se obranná reakce projevující se jako strach.
Došlo mi, že zkrátka nejsem typ člověka na závazky. A stále si, možná trochu naivně, myslím, že vztah nemusí být opakem svobody. Jen musíte najít někoho, kdo tu vaši svobodu bude schopný respektovat. Někoho, kdo dokáže žít bez závazků, bez podmínek i očekávání. Někoho, kdo vám bude naprosto důvěřovat, nechá vás volně létat a nebude mít potřebu vás jakkoliv měnit. Protože láska se nedá uchopit, nedá se svázat, prostě je.

13/02/2017

Když změna, tak Změna!

Ahoj, všichni!

Nový název jste patrně již zaznamenali. Za jeho zrodem stojí hned dva důvody. Tím prvním je to, že procházím jakýmsi přerodem a vracím se ke své pravé podstatě. Druhým pak jest, že jsem si říkala, že když miluju češtinu (která mě mimochodem i živí), tak by to z blogu mělo být patrné hned na první pohled.

No a jelikož je u nás dnes již od východu Slunce nádherně jasno, zažívám opět ten hřejivý pocit u srdce z toho, jak málo člověku stačí ke štěstí. Být sám sebou a vnímat ty maličké detaily každodenního života je přeci tak báječné!

Mějte krásný týden! A klidně mi dejte do komentářů vědět, jak se vám nový název pozdává.

Vaše Drzá Zuzi ;)


Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram

12/02/2017

Léčba vlastní minulostí

Mé reálné já a jeho virtuální podoba mají jedno společné. Neradi mluví o příliš osobních věcech. Což není nic neobvyklého. Nikdy jsem neměla v plánu tu příliš probírat svůj soukromí život. Protože jsem v tom nespatřovala smysl. Ale jsou situace, kdy mi dojde, že by to, co prožívám a jak s tím nakládám, mohlo někoho inspirovat a třeba mu i pomoct. A to nezní špatně. I kdyby to byla jen jedna jediná osoba, tak by to mělo smyl.
Tak tedy pěkně od začátku. To, že mi vztahy s chlapama prostě nevychází, jsem věděla už dávno. Ale vždycky jsem se z toho oklepala poměrně rychle. Možná až moc rychle. (Vlastně jsem byla vždycky zrychlená, ve spoustě věcí.) Zkrátka jsem nikdy nezažila ten pocit, že bych s odchodem nějakého muže ze svého života něco výrazně ztratila. Jenže!
Tentokrát mě zaplavila vlna bolesti. Měla jsem pocit, jako bych ztratila kus sebe. Ano, zní to šíleně. Obzvlášť když přihlédneme k faktu, že šlo jen o pár hezkých týdnů. Ale víte jak to chodí, občas člověku stačí i pouhých pár dní k tomu, aby začal chodit ulicemi celý zasněný a usmívaje se jak blb.
A tak jsem stála sama před sebou a nic nechápala. Cítila jsem divné prázdno a zároveň nesnesitelnou bolest na místě, kde podle různých duchovních nauk sídlí duše. Bylo to jako by mi někdo chtěl vyrvat srdce z těla. Nemohla jsem spát. Budila jsem se celá zmatená. Měla jsem pocit, že nic nemá smysl. Moje mysl si odmítala připustil, že je konec.
Zní to depresivně? Ano, já vím. Bylo to depresivní. A vlastně pořád je. Tu díru jsem zatím zalepit nedokázala. Tím spíš, když vím, že jsem si ji způsobila sama. Klepete si teď na hlavu? Vlastně bych se vám ani tak moc nedivila, protože na každý vztah (nebo na pokus o něj) jsou vždy dva lidé ...
Strach je hodně špatný sluha a ještě horší pán. Staví zdi. Někdy až tak vysoké, že je nelze přelézt. A to byl přesně můj problém. Ze strachu, že si zase ublížím, jsem tyhle své zdi ještě přistavěla. Dovolila jsem mu, aby mě úplně ovládl a dělal za mě někoho, kým ve skutečnosti vůbec nejsem a kým ani trochu nechci být. A přesně kvůli tomu jsem ztratila někoho, koho jsem měla ráda.
Když jsem několik dní po sobě zažívala chvíle, kdy jsem jen tupě seděla, brečela a cítila tu šílenou bolest, došlo mi, že něco není v pořádku. A že přišel čas s tím něco dělat. Nikdy není pozdě přiznat si, že máme problém, pro který potřebujeme najít řešení.
A tak jsem třesoucí se rukou zvedla telefon a domluvila si termín regresní terapie. Druhá část úkolu byla splněna. Ač jsem před dnem D strávila téměř dvanáct hodin v posteli, se šílenou rýmou, škrábáním v krku, bolestí hlavy i pocity na zvracení, nakonec jsem byla v danou dobu na daném místě.
Řeknu vám, nikdy jsem něco podobného nezažila. Ono se to těžko popisuje, ale jakmile se rozhodnete řešit problémy tím, že zpracujete jejich skutečnou příčinu v minulosti, můžete si být jisti tím, že zažijete emočně docela náročné chvilky. Všechno to začne vyplouvat na povrch. Objeví se neuvěřitelné souvislosti. A co víc, najednou vám to bude dávat smysl! (Kdo to nezažil na vlastní kůži, asi to těžko úplně pochopí ...)
Stalo se přesně to, v co jsem doufala. Prošla jsem se svým podvědomím. Našla jsem příčinu svého strachu. I toho, proč jsem byla už od narození zrychlená. Upřímně, to, co jsem díky svým vzpomínkám zjistila, bylo hodně překvapivé, možná spíše šokující. Sama bez cizí pomoci bych na to asi nepřišla.
Je to ale jen začátek cesty, která bude ještě pár týdnů, ne-li měsíců, trvat. A ano, bolí to. Neskutečně moc. Přichází momenty, kdy vyplouvají všechny možné emoce a kdy mám pocit, že mi pukne srdce. Jsou chvíle, kdy pomalu nabývám dojmu, že se ze sebe zblázním. Jsem nešťastná. Přecitlivělá. Zlomená i celkově zpomalená. Pociťuji nesmírný žal. Nic nedává smysl. Vztekám se a brečím.
A pak mi dojde, že jsem jediná, kdo mě může vyléčit. Jsem jedinou osobou ve svém životě, která mi může zahojit všechny bolístky, která mě zvedne na nohy, opráší mi kolena a udělá ze mě tu holku, která dá za každé situace samu sebe na první místo, nebude si na nic hrát, nebude se bát své citlivost a zboří zdi, které si za těch třináct let vystavěla kolem svého srdce.

09/02/2017

Můj život s lahví s květem života

Jakmile se člověk jednou dá na vegetariánství/veganství/vitariánství/teď-super-módní-flexitariánství, potažmo začne řešit testování kosmetiky na zvířatech nebo její složení, je podle mě jen otázkou času, kdy zdravý rozum zasáhne všechny oblasti jeho života. 
Já osobně jsem začínala asi v šestnácti tím, že jsem začala hledat kosmetiku netestovanou na zvířatech a samozřejmě jsem třídila odpad. Postupně jsem přešla na přírodní kosmetické značky a ekologickou drogerii (ano, používám vložky z celulózy a kukuřičného škrobu i gel z mýdlových ořechů). Po čase se přidalo vegetariánství (teď už omezuju i mléčné výrobky a vejce, které povětšinou kupuji od farmářů), koukání na to, odkud daný výrobek pochází (což je jedním z důvodů, proč už téměř nekupuji oblečení v řetězcích) a vůbec hledání cest, jak se chovat ohleduplně a šetrně k jiným bytostem i planetě jako takové.
Asi dva tři zpátky jsem si pořídila plastovou láhev na pití, která mě ovšem po čase přestala bavit. Plast zkrátka není zrovna materiál, který by mi byl extra příjemný, ač je vyroben recyklací. A upřímně, po tom, co jsem do ní jednou dala čaj, tu chuť už jsem z ní nevymyla úplně.
Tak jsem hledala něco mému srdci milejšího. A protože jsme doma už nějakou dobu měli doma karafu s květem života, řekla jsem si: Ha, co takhle sklo?! A bylo rozhodnuto. Někteří z vás možná znají retapku, kterou prodává třeba Econea. Ta se mi svým provedením i doživotní zárukou velmi líbila, ale zkrátka, jsem už docela duchovně "cáklá", takže jsem hledala něco víc. No a osud to moc pěkně zařídil a nechal mě najít láhev s květem života!
Unikátní láhev s květem života je nejen ekologická, ale je také z kvalitního borosilikátového skla, je lehoučká (cca. 200 gramů) a má elegantní design. Tahle z vitalvibe.eu se vyrábí v Dánsku a můžete si vybrat mezi 300ml, 500ml a 800m variantou, a ač není na závit, výborně těsní.

Široké hrdlo je nepopiratelným pozitivem téhle láhve!

Květ života pomáhá vodu revitalizovat.

No a teď přijde to hlavní! Květ života na dně láhve (ze zdravotně nezávadného materiálu) sice není ze zlata, ale to nic nemění na tom, že jde o symbol, který představuje energii růstu a života. Nejenže působí esteticky, ale zároveň se již po staletí využívá pro své léčivé a harmonizační účinky, dodává energii a působí ochranně. A co že to přesně dělá s vodou? Dokáže ji to revitalizovat a oživit. Pitná voda totiž tím, že dlouhosáhle putuje potrubím, ztrácí svou přirozenou energii. Dokonce bylo prokázáno, že krystaly takto upravené vody mají šestiúhelníkovou strukturu, což je signálem její zvýšené míře energie a životní síly. Je to zkrátka alchymie, která vodě zlepšuje chuť a dodává jí příznivější účinky na náš organismus. A mohu potvrdit, že voda z téhle láhve chutná jako ze studánky! :)
A teď na chvilku zpět na zem. Láhev s sebou nosím skoro všude a opravdu mi vyhovuje svým tvarem, odolností i nízkou hmotností. Častokrát ji nosím prázdnou a vodu si načerpám kdekoliv z vodovodu. Díky širokému hrdlu se snadno myje. No a mám radost z toho, že zbytečně xkrát týdně nevyhazuju plastový láhve. A navíc, pití ze skla, přírodního materiálu, je prostě úplně o něčem jiném. Jelikož jsem zatím nepřišla na žádná negativa, doporučuji všema deseti!

P. S.: Je-li to na vás moc "alternativní", neříkejte, že jsem vás nevarovala! :D

08/02/2017

Jak stará konzerva překvapila sama sebe!

Ahoj, ahoj!


Nemějte strach, nebudu vám tady dlouhosáhle povídat o tom, jak se jedna postarší plechovka probudila a pohledem do zrcadla zjistila, že už rezaví. Možná bych vám ale mohla slíbit, že to zase tak dlouhé čtení nebude ... Jenže se znám a vím, jak dokážu být ukecaná!

Nuže, pěkně popořádku. Čaj miluju. Zimu si bez něj nedovedu vůbec představit. Nevím, jak to máte vy, ale mě v chladných měsících čistá voda po chuti moc není, hlavně když se zrovna natočí z vodovodu (petky už nějakou dobu nevedu a jsem s tím moc spokojená). Mám to štěstí, že u nás v biooo.cz máme v nabídce pěknou řadu dobroučkých čajů, o kterých vám brzy také povím. Ale o tom až příště.

Současně s tím, že miluju čaje, mám, tedy spíše měla jsem, jednu značně nepraktickou vlastnost. Bývala jsem hrozně staromódní a vyhovoval mi stereotyp. Z čehož plyne, že jsem taky neměla ráda nové věci. Teď naopak moc ráda testuju a zkouším, co mi život přinese. Jakožto čajomil (a kávomil v jedné osobě) mám své oblíbence, mezi které patří černý čaj, chai masala, černý kořeněný čaj nebo všelijaké ovocné pseudočaje. Avšak čemu jsem se ještě donedávna vyhýbala jako kočka koupeli, byl čaj s mlékem (já vím, v masala je taky čaj s mlíkem, ale tam mi to nevadilo).




No a protože jsem někdy před Vánoci dostala v práci chuť na hrnek něčeho horkého, chutného a tekutého a současně jsem neměla své vlastní zásoby, využila jsem erár. A sice tenhle oolong od Basiluru. V tom ranním stavu, kdy ještě myslíte spíše na postel než na cokoliv jiného, jsem se etiketou moc nezabývala. A čaj mi opravdu chutnal! Můj jazýček se rozplýval blahem. Tenhle, jak teď už vím, zelený čaj s mléčnou příchutí si mě zkrátka získal hnedka po prvním doušku. Spojení jemných tónů zeleného čaje s líbeznými tóny smetany dává vzniknout velice lahodné kombinaci, která by zkrátka neměla uniknout žádnému milovníkovi čaje. Jo a ta boží krabička tomu ještě přidává body navíc! Na poličce v kuchyni (nebo na pracovník stole) jí to zkrátka moooc sluší.

Ne že bych vám tu nějak extra popsala, jak tenhle čaj chutná ... Zkrátka, pokud chcete vědět, jaký je, budete si ho muset pořídit. Vyjde na cca. 70 korun za 20 sáčků, což je podle mě docela fér cena. A jestliže čaji moc neholdujete nebo ve vás slovní spojení čaj-mléko vyvolává děs a hrůzu ... I tak ho klidně můžete zkusit. Jelikož občas člověk překvapí sám sebe, když se rozhodne vykročit ze svého konzervatismu. Minimálně to působí velmi osvěžujícím dojmem. :)

05/02/2017

Nebojte se své autentičnosti

Životní putování mě neuvěřitelně baví v tom, jak nám stále přináší nové výzvy, často spíše pokušení, aby prověřil, jací opravdu jsme a co všechno jsme schopní či ochotní udělat.
Uvědomila jsem si, v situaci, kdy bych to asi nečekala, že my, jako lidé, děláme jednu velkou chybu. Vlastně jich děláme více. Tak třeba si vytváříme představy, domněnky, očekávání, a pak jsme zklamaní, když nedostaneme, co jsme chtěli, co jsme si vysnili.
Ale hlavně mi došlo, že často míváme problém s tím, že jsme jeden od druhého odlišní. Jsme každý jiný. Zažíváme jiné situace, děláme jiné věci, věříme v něco jiného. A potíž je v tom, že míváme tendenci nesnažit se pochopit realitu toho druhého, ale prostě to odsoudíme jen proto, že jsme rozdílní. Nesnažíme se zjišťovat, vžívat se a chápat, proč je ten druhý takový, jaký je.
Já mám tu vlastnost, že lidem věřím. Někdo by to možná nazval naivitou, jiný výsostnou vlastností šlechticů. Zkrátka, velmi snadno nabydu dojmu, že druhým mohu říkat všechno a že v určitých chvílích mohu odhodit masku té sebejisté a trochu (no dobře, možná dost) cynické holky, a být tou zranitelnou, lehce nejistou holkou, která se nebojí být svá. Možná trochu jiná, odlišná, ale sama za sebe.
Víte, asi pořád naivně doufám (a už je to tedy zas), že lidé skutečně dokáží mít někoho rádi takového, jaký je (nebo možná občas i přesto, jaký je). Že se ho budou snažit pochopit. Že v něm budou hledat to, co je pojí, a ne se jen zaměřovat na rozdíly. Ano, jsme každý jiný. Často jsou mezi námi velké rozdíly. Ať už věkové, nebo ty týkající se životního nastavení. Ale věk přeci nic neříká, to číslo nevyjadřuje, jaké situace jsme si zažili ani jak jsme je zvládli. Já sama si občas přijdu spíš tak na padesát.
Ale všechny nás pojí jedno. Jsme lidské bytosti, které mají duši, mají srdce, které je schopné milovat. A láska, jak známo, staví mosty. Strach naopak zdi. Já se, možná bohužel, snažím stavět mosty (i když se někdy musím ukrutně snažit). Proč bohužel? Protože mi to v 99 procentech ublíží. Začnu lidem věřit, začnu mít pocit, že je mám ráda, že k nim něco cítím, hledám v nich to krásné. Abych pak zjistila, že oni se rozhodli stavět zdi.
V takových situacích si občas říkám, zda nejsem až moc jiná. Ale vzápětí mi dojde, že nejsem jiná ve smyslu divná. Jsem jenom svá. Možná odlišná od davu, ale aspoň se, na rozdíl od některých, nebojím své autenticity. Raději budu jiná a šťastná, než za každou cenu nevybočovat jen proto, abych měla život naoko snazší.
Tímto děkuji všem, kdo se nezalekli mé autenticity a setrvávají v mém životě. Vám všem, kdo mě opravdu znají a milují proto (nebo i přesto), že jsem mnohdy těžko čitelná, ironická, sarkastická, cynická a jízlivá (a někdy až moc vyspělá). Těm, kdo se rozhodli se mnou stavět mosty i přesto, že jsme odlišní, a dokáží vždy vidět to, co nás spojuje. Protože to moc a moc znamená.

02/02/2017

Sám sobě léčitelem (hledání vnitřní ženy)

Tak mě napadá, zda to nezní moc "sluníčkářsky". Na druhou stranu, tím, že se pomalu vracím ke své pravé podstatě (jak ráda říkávám, ke svému starému, lepšímu já), mi je fuk, co si kdo myslí. Už se nehodlám přetvařovat. A to ani sama před sebou!
Víte, když jsem se dnes ráno probudila, bylo mi tak zle, že jsem byla ráda, že jsem vstala a došla do koupelny. Nejsem zvyklá na to, že bych trpěla na všelijaké ty holčičí problémy, se kterými kdekterá z nás zápasí každý měsíc. I ségra mě uklidňovala, že se to prostě stane. Ano, stává se to, ale já už ve svých pětadvaceti dokážu poznat, co je u mě ok, a co už ne. A tohle v pohodě prostě nebylo.
Ono vůbec nejde o to, jestli máte tyhle potíže, bolí vás záda či zuby, nebo jestli třeba trpíte nespavostí. Všechno jsou to signály toho, že něco není v pořádku. Je to důkaz toho, že se s vámi něco děje. A tím, že si zaběhnete k lékaři, v devadesáti devíti procentech leda tak potlačíte ty následky. Vám jde ale o to, odhalit příčinu, protože když ji neobjevíte, problém si najde jinou cestu, jak o sobě dát vědět (i když možná ne hned).
A tak jsem ležela v posteli a střídavě pochrupovala a přemýšlela. A došlo mi, že mé fyzické problémy jsou jen voláním duše. Vnitřní žena prosí o pomoc. Ona tedy volala už dřív, ale vždycky jsem ji umlčela.
Dělala jsem tu chybu, že jsem si neuměla najít správnou cestu k vnitřnímu muži. Nejprv jsem se s ním moc nerozuměla. Byla jsem až moc hodná, křehká a zranitelná. (A věřte, že lidé to poznají a využívají vás.) Pak jsem navazovala vztah s vnitřním mužem, který ovšem moc nedopadl. Vzala jsem si z něj převážně ty horší vlastnosti. V kombinaci s ženskou potřebou neustále se pro někoho rozdávat z toho vznikl vskutku zajímavý mišmaš.
Jak se dá snadno odvodit, problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Ovšem dokud byly v té psychické rovině, většinou jsem je nějak umlčela a něco jim nalhala. Vnitřní muž i žena byli na chvíli spokojeni. Jestli nám, lidem, něco jde fakt perfektně, pak je to ubližování sobě samému. Obelhávat vlastní duši je poměrně snadné. Své fyzické tělo ale už tak snadno neumlčíte. A pokud nejste úplně tupí a dokážete jim oběma pečlivě naslouchat, snadno se s problémy vypořádáte sami. Chce to jen trochu odvahy a o něco více sebereflexe. Snadno pak zjistíte, že stačí zpomalit, více vnímat sám sebe (i okolí, které nám  zrcadlením mnohé ukazuje) a nebát se změnit svůj dosavadní přístup. U mě to zatím vždycky zabralo. Tak snad to pomůže i tentorát.