31/01/2017

Boj za staré (lepší) já

Když vám někdo ze spolubydlících řekne, že jste poslední cca. dva měsíce divní (rozuměj protivní, vztahovační, hádaví, negativní apod.), moc si to neberete. Protože si říkáte, že tím, jak jste spolu pořád, občas už máte jeden druhého plné zuby, a to pak končívá všelijak.
Za poslední měsíc mi dvě mé blízké kamarádky naprosto nezávisle na sobě řekly, že se mnou není něco v pořádku. Že jsem se hrozně změnila. Jsem krtická, shazuju kdeco (a kdekoho) a můj pozitivní přístup k životu se také vytratil. Říkají, že mě takovou neznají. A když mi  něco podobného řekl/napsal i někdo, koho jsem znala sotva pár týdnů, došlo mi, že je někde problém.
Ano, lidé se mění, ale až tak moc? No, mění se do té míry, kolik utrpení prožívají ve své duši, a neumějí si s ním poradit. Po tom, co jsem si hrála na uraženou, kopala kolem sebe a probrečela několik večerů, došlo mi, že je čas jednat. Že přišla chvíle pro zpracování minulých dramat a traumat, která ze mě udělala necitelnou, cynickou holku, která neustále něco hodnotí, shazuje a kritizuje.
Teprve teď, s obnovenou dávkou sebereflexe, zpětně vidím, že jsem se chovala jako totální kráva. Nedokázala jsem si poradit se svými bolístkami, a tak jsem ze sebe udělala tu podivnou verzi sebe samé, kterou jsem přestala poznávat. Tu verzi, která si bláhově myslela, že když si kolem sebe vystaví vysoké zdi, nic už se jí nedotkne. Nedotklo. Bohužel ani to, co mohlo být prospěšné.
Když se ohlédnu za tím příběhem, který se začal psát přesně na zimní slunovrat, jsem za něj neskonale vděčná. Nebýt toho člověka, se kterým se na pár týdnů prolnuly naše životní cesty, asi by mi nedošlo, že přišel čas začít se sebou konečně něco dělat. Postupně bořit obranné valy a vracet se k té citlivé, optimistické holce, která v každém hledá to dobré, na každé situaci vidí její pozitiva, pořád se směje a vesele jí září očka. K dívce, která věří v plnění snů, jde za voláním svého  srdce, je za každé situace svá a nepotřebuje schovávat svou lásku k duchovnu, světu víl a skřítků. Možná to zní bláznivě, ale upřímně... co je komu po tom?
Víte, jak se říká, že učitel vždy přichází ve chvíli, kdy je je žák připraven? Je to naprostá pravda. Přichází v různé podobě a třeba proto, aby nám připomněl, že nemáme bojovat proti něčemu, ale za něco. Protože válka proti válce je stále válkou. Naopak boj za něco vyhlíží vždy tím pozitivním směrem.
Já už dneska (a to doslova) po těch probrečených večerech a neprospaných nocích vím, že to sama nezvládnu. Že budu potřebovat pomoc. Ale už jen to, že jsem se dokázala sama na sebe podívat s odstupem a přiznat si, že je potřeba můj problém řešit, je docela úspěch. A když jsem "náhodou" našla někoho, kdo mi může být průvodcem během návratu k mému starému lepšímu já, překovala jsem ego a rozhodla se, že do toho jdu na sto procent. O tom, jak náročné to bude, raději nepřemýšlím. Ale stejně na tom nesejde. Věci, které mají smysl, za trochu té bolesti stojí. Ani nevíte, jak se těším, až se to mé staré já přestane bát, a začne pořádně bojovat za svůj návrat. O tom, jak to dopadne, vám pak ráda povím. :)

29/01/2017

Strach jako nepřítel

Už si nepamatuji, kdy a kde to bylo, ale jednou jsem četla, že strach může být přítel, který nás před něčím chrání či co. Dnes už vím, že to je naprostá pitomost. Jediné, co strach dokáže, je stavět zdi, která vás "ochrání" i před tím, co mohlo být jinak krásné.
Za poslední rok a tři čtvrtě jsem si prošla několika životními útrapami. Pokaždé už jsem doufala, že se věci začnou lepšit. Ale když už to začínalo vypadat nadějně, posralo se něco dalšího. Pořád mě někdo potřeboval. Vlivem okolností jsem začala dělat mámu sestře a později i mé vlastní nezodpovědné matce. Pro mě tu v těch chvílích snad nikdo nebyl. Nechápal mě. A jak mi ubývalo psychických sil, hledala jsem cestu, jak se tomu bránit.
Byla jsem ze všech těch zkoušek tak nešťastná a nevěděla, jak si s tím poradit. Říkala jsem si, že mám dvě možnosti. Buď nechám promluvit svou citlivou část, a možná se z toho zhroutím, nebo si kolem sebe vystavím obranné zdi. Ano, byla jsem tak hloupá, že jsem se rozhodla pro tu druhou variantu.
Postupem měsíců se ze mě začat stávat nechutný cynik, který kope kolem sebe, pořád něco hodnotí, má tendenci kdeco shazovat a dělá si ze všeho srandu. A ještě se tváří, že je všechno v nejlepším pořádku.
Když se bavím s kamarády, říkají, že mě vůbec nepoznávají. Nechápou, jak jsem se během posledních měsíců mohla tak moc změnit.
Já to, bohužel, chápu. Ze strachu z vlastní citlivosti, křehkosti a zranitelnosti jsem si vybudovalo jakousi pózu velké statečné holky, která je ke svému okolí drsná, protože se bláhově domnívá, že tím něco vyřeší. A co hůř, často jí vůbec nedochází, že tímhle svým podivným postojem ubližuje druhým, a ve finále i sama sobě. Tenhle obranný mechanismus je tím silnější, čím více se bojím, že něco pokazím.
Poslední čtyři dny přicházejí chvíle, kdy jen sedím, tupě zírám před sebe, po tvářích mi tečou proudy slz a hlavou mi běží myšlenky, kam se vytratila ta milá, citlivá a usměvavá holka, která v každé situaci dokázala vidět to pozitivní. Protože ona tu občas bývá. Ve chvílích, kdy se cítí bezpečně, a dovolí si tak být citlivá a zranitelná. Jen si tak říkám, co se bude muset stát, aby se přestala bát, a nadobro se vrátila. Možná se z toho svého statutu tvrdé bojovnice bude muset vybrečet

28/01/2017

Vztah jako prostředek růstu

Každé setkání, které se v našem životě odehraje, má svůj význam. Když se s někým setkáte, byť jen na maličký okamžik, může vám to mnoho dát. Pokud se tedy rozhodnete, že jste ochotní pohlédnout sami sobě do tváře. Občas se stane, že se s někým intenzivně prolínáte jen pár týdnů, abyste nakonec zjistili, že už si nemáte co dát. Dotyčný vás dokonale prokoukne a začne vám zrcadlit to, jací doopravdy jste. Najednou vidíte všechny ty své špatné vlastnosti, jen z druhé strany. Jste dotčení, uražení, chcete utéct sami před sebou. Někdy i kopete kolem sebe. Chcete toho druhého obviňovat. Vztekáte se a nechcete si připustit svou chybu.
A pak, když probrečíte dva večery, najednou se začne ozývat vaše duše. Ta křehká citlivá duše, která už je znechucená tím, co jste ze sebe udělali. Třeba ze strachu. Jako já. Ze strachu, že mi lidé ublíží, jsem se naučila být cynická. Mám tendenci věci pořád hodnotit, nebo je i shazovat. Jsem vztahovačná, urážlivá a hádavá. A nejhorší je, že to o sobě vím. Jen často dřív otevřu pusu, než abych přemýšlela. A pak zkazím i vztahy, které by jinak měli šanci.
Asi nemá smysl se pídit nad "co by, kdyby". Čas nelze vrátit zpátky a to, co se již stalo, už nezměníme. Ale můžeme se z toho poučit. Což jsem zrovna udělala tento týden.
Někdo mi vstoupil do života, trochu jsme se poznali, něco si předali, a pak se zase vydali každý svou cestou. Bylo to přesně to intenzivní setkání, které vám umožní nahlédnout do vlastní duše. Které odhalí vše, co má vyjít na světlo, a umožní vám to tak další práci na sobě samém. Ono to chce odvahu, dokázat to pojmenovat. Já to nejdřív dělat nechtěla. Protože jsem si hrála na dotčenou a uraženou. A pak přišel moment, kdy mi došlo, že tomu druhému musím děkovat za to, že mě dokonale prokouknul. Když někdo odhalí, jací skutečně jsme, nebývá nám to po chuti. Leckdy míváme i tendenci začít kolem sebe kopat. Jako já se svým vyvinutým egem, strachem, kritičností a vztahovačností, které spolu tvoří vražednou kombinaci.
A pak najednou přišla chvíle, kdy všechen vztek zmizel. Nahradil ho pocit vděčnosti za to, že mi někdo pomohl nahlédnout do nitra mé duše, a odhalit tak plno věcí, na kterých musím pracovat. (A já za to setkání děkovala Vesmíru.) Nejspíš to nebude snadné, ale boj se sebou samým snadný nebývá. Často to neskutečně bolí. Ale ta bolest je vlastně ukazatelem toho, že se "tam uvnitř" něco odehrává. Možná přišel čas sebrat odvahu, sáhnout si na dno vlastní duše, a přeměnit sebe sama v lepší verzi vlastní osobnosti, která je za každé situace autentická a vyrovnaná. :)

22/01/2017

Z deníku kavárenského povaleče: Plzeň & Pappa Coffee

Víte, co fakt nechápu? (Jasně, že nechápete, když to ještě nevíte. Logika jak vrata.) Jak je možný, že už x měsíců chodím do téhle roztomilé kavárny, a přitom jsem ji jako správný kavárenský povaleč ještě nevychválila v blogosféře. A to mám v zásobě i několik pražských kaváren! Ale zkrátka nějak není čas sem sepisovat vše, co mě napadne. Poslední dobou moc nestíhám. Mám na starosti totiž věc mému srdci milejší. ;) Teda jasně, blog mám ráda, ale nevirtuální život je prostě víc naplňující.

Takže věc se má tak. Už asi před rokem a půl mi jedna tehdejší kolegyně povídala, že u nás v centru je jedna moc pěkná malá kavárna, kterou vede pán se synem. A že tam mají jedno z nejlepších kafí v Plzni. No ale já zrovna měla období, kdy jsem na kafe moc nechodila. A pak, nějak loni v létě to přišlo. Zničehožnic mě napadlo, že je čas zkusit něco novýho. A tak jsem překecala ségru a šly jsme do Pappa Coffee.


A jak to hodnotí kavárenská povalečka?

Jméno: Pappa Coffee
Sídlo: Veleslavínova 8, Plzeň
Interiér: Malý, útulný, rozkošný. Tohle místo sice nabízí jen dva stolečky (celkem pro šest lidí) a pak barový stoleček s asi čtyřmi židličkami, ale o to víc si díky tomu užijete krásný interiér, kde z každého kousku dýchá láska ke kávě! Pokud chcete vidět tu jejich roztomilou zeď, na které ... prostě si tam zajděte. ;)
Obsluha: Pan Zdeněk a jeho syn Adam jsou moc fajn pánové! Vždycky, když sem člověk zajde na kávu, tak tu s nimi prohodí pár slov, a to nejen o kafi. Tohle mám na maličkých rodinných kavárnách ráda. Prostě pro mě mají přidanou hodnotu v tom, že je čas a prostor pro to, abyste si v klidu mohli pokecat s těmi, kdo za tím vším stojí.


Káva: Výborná! Jedna z nejlepších v Plzni. Ani příliš kyselá, ani příliš hořká. S hezkým obrázkem (ano, promluvil milovník cappuccina). Musím říct, že za ten cca. půlrok, co sem chodím, můžu zhodnotit ten neustálý posun k lepšímu. Ne že by mi mé první kafe taky nechutnalo, ale zkrátka je vidět, že na sobě pánové pořád pracují.
Jiné: Chai latte tu mají taky výtečné, v zimě určitě doporučuji vyzkoušet. Nebo čaje od skvělé firmy Harney & Sons. Přes léto vás jistě dostanou výtečné limonády.
Ke kávě: Můžete si tu dát domácí sendviče, různé sladké pečené mňamky a třeba i snídani. Já zatím ochutnala pár sladkých věcí a šneky s pudinkem a brusinkami jsou báječný, az ty se můžu zaručit!
Ceny: Peněžence příjemné.
Body navíc: Zajděte a uvidíte sami! Tohle místo si zamilujete na první ochutnání. ;)

Hodnocení: Co bych mohla dát jiného než 1 se <3

15/01/2017

John Master´s Organic: Vlasový kondicionér citrusy & pomerančové květy

Na kondicionéry mě nikdy moc neužilo. Když jsem používala klasický šampony z drogerie plný silikonů, sulfátů, umělých parfemací a zbytečných konzervantů dalších výplodů chemických továren, něco jako kondicionér jsem vůbec nepotřebovala. Ale vzhledem k tomu, že už téměř rok používám k mytí vlasů mýdlo (mezitím jsem dvakrát zkoušela i tuhý šampon), které má nižší pH, bez péče po umytí se neobejdu. Zatím jsem si vždy vystačila s octovou/citronovou vodou nebo bylinným odvarem/nálevem. Ale jelikož jsme v práci dostaly k otestování malou sadu od Johna Mastera, řekla jsem si, že to teda zkusím, protože ...

John Master´s Organic je báječná vlasová kosmetika z USA, kterou používá i Sarah Jessica Parker (ne že bych nutně potřebovala stejný šampon jako ona) a která má čistě přírodní složení. Šampony, kondicionéry atd. obsahují pouze samé účinné látky z darů Matičky Země. Základ produktů tvoří povětšinou gel z Aloe vera, který je doplněný řadou bylinných výtažků, olejů, proteinů či éterických olejů. Díky tomu jsou nejen velmi účinné, ale navíc krásně voní!

A teď už k samotnému kondicionéru. Hned na první pohled mě zaujal jednoduchý design, to já ráda! Po otevření mě uvítala příjemná citrusová vůně, lehká a nevtíravá, přesto neméně zajímavá. Do délek umytých vlasů (v délce pod lopatky) jsem nanesla množství o velikosti většího lískového oříšku, a bylo to tak akorát. nechala jsem působit asi tři minuty a pak opláchla (není nutné). No a po uschnutí vlasů... Bože můj, tak hladký vlasy jsem snad neměla ani po kokosáku! Dokonalost, povídám vám! Tím, že se barvím hennou, mívám  délky sušší, ale teď... Vlasy jsou úžasně vyhlazené, ale zároveň ne zplihlé. Nádherně voní, báječně se rozčesávají a já mám tendenci si na ně pořád šmatat!

U nás v práci si ho zatím chválí každá holka, která ho vyzkoušela. Takže mi pak nepiště, že jsem vás nevarovala! :D

Kondicionér pořídíte v 237ml balení za 525 korun nebo v minibalení o objemu 60 ml za 169. U nás v Plzni ho máme v Bioplanetě, v Praze ho prodává např. Greenwave. Jasně, je to trochu drahá sranda, ale myslím, že si tuhle zvrhlost občas dopřeju, protože ty božský kadeře za to stojí! (A navíc velkou část kosmetiky si vyrábím doma za pár korun, takže ušetřím zas jinde.)

13/01/2017

Každý to chce!

Včera večer jsme byli v jedné nejmenované čajovně, a když jsem na pár minut osaměla u stolu, nechtěně jsem vyslechla rozhovor pětice žen, které seděly opodál. Teda nechtěně ... Víte, jak to je. Ne že bych úmyslně střežila uši, ale ono když zaslechnete útržek nějaké věty, tak se zkrátka občas stane, že vás to zaujme. A tak posloucháte dál.
No, jedna z těch pěti žen ve středních letech vyprávěla svým kamarádkám o jakémsi muži, kterého označovala za partnera. Načež další z přítomných se jí zeptala, zda to opravdu je partner ve smyslu životního partnera. A první paní odpověděla, že přece jo. Že spolu pracují a vídají se i mimo práci. A on že když není jinde zadaný, tak je to její partner. Protože spolu tráví hodně času. V tu chvíli mě napadla otázka, na kterou jsem se samozřejmě nezeptala. A totiž co spolu v těch volných chvílích dělají. Pokud spolu chodí na kafe a na večeře, tak to může klidně být čistě pracovně-přátelský vztah. Nicméně, netuším, jestli se navštěvují doma a co tam po nocích případně dělají.
A teď o něco vážněji. Nesejde na to, jestli má dotyčná s kýmsi partnerský vztah, nebo nemá. To, oč tu běží, je nejistota. Nejistota pramenící z toho, že nedokážeme mluvit otevřeně a zcela upřímně. Víte, lidé mají podle mě jeden velký problém. Všichni chtějí vědět, co si myslíte, ale nikdo to nechce slyšet. Domnívám se, že ta paní dávala přednost žití v přeslazené iluzi, než aby se dotyčného muže bez ostychu zeptala, jak to mezi nimi je. Ono totiž když splaskne ta obří bublina vysněné reality, zůstane vám jen skutečná realita. A ta bývá dost často velmi odlišná od toho, co jsme si stvořili ve svých představách. A například tahle žena bude nejspíš raději žít v nejistotě živena svou romantickou představou, než aby zjistila, že ji nějaký ten pán bere pouze jako obchodní partnerku, se kterou si rozumí, a tak se s ní rád vídá i mimo kancelář.
Ano, není vždy snadné poslouchat pravdu. I když je podaná diplomaticky, citlivě a ohleduplně, dost jednoduše může dojít k tomu, že jsme z toho zklamaní. Ale je to celé jen o tom, že jsme uvěřili jakési iluzi a nechali ji, aby příliš infikovala naši realitu, která se odehrává teď a tady. Žití s hlavou v oblacích vcelku nepřináší nic dobrého. Vím to z vlastní zkušenosti. Žila jsem tam přes čtyřiadvacet let. A od té doby, co jsem nohama víc na zemi, jsem mnohem šťastnější. :)

08/01/2017

Užívejme si to, co máme

Já vím. Je to hrozně ohraná fráze. Nekažme si to, co máme, touhou po tom, co nemáme. Kolikrát to každý z nás slyšel, což? ;) A kolikrát si zanadáváme na ty poměry, ve kterých žijeme. Ale jinak se tu vcelku máme dobře. Poslední dobou si více než kdy jindy uvědomuju, jak je důležité nezapomínat na to, že vše, co v životě máme, nemusí být pro jiné samozřejmost. Jistě, ne každý den je dokonalý. Něco se nám nepovede tak, jak bysme chtěli. S někým se pohádáme, a pak nás to mrzí. Nebo prostě jen ráno vstaneme špatnou nohou, a celý den pak za moc nestojí.
Ale když se nad tím zamyslíte (což já teď dělám docela často) a posčítáte to všechno, co podle vás stojí ve vašem životě z nic, uvědomíte si, že to jsou jen prkotiny. 
Nedávno jsem si koupila svetr. I když, už je to pár měsíců. Takže to zas tak nedávno není. Ale když vezmeme v potaz, že už je mi čtvrt století... Prostě jsem si před nějakou dobou koupila svetr na jednom nejmenovaném e-shopu, kterého kdyby nebylo, tak nemám krom pyžama a ponožek co na sebe, jelikož nesnáším oblézání nákupních center! A tenhle svetr je ze sta procent tvořen vlnou. (Skvělý kup, vím, ale o to nejde). Když jsem se koukla na jeho štítek, nevěřila jsem svým očím. Made in Italy! Páni, páni! Jakou já měla radost, že ho nevyráběly děti v Číne! Nebo ve Vietnamu. Nebo nebohé dámy v Bangladéši. Jen tedy doufám, že ty italské výrobny mají lepší úroveň ...
Pokud už vám trochu uniká nit (občas moc plácám), vrátím se k tomu podstatnému. Chtěla jsem tím zkrátka říct, že když se zamyslíme nad tím, co se na světe děje, a srovnáme to s tím, jak se máme tady ve střední Evropě, dojde nám (snad), že si tu žijeme sakra dobře! Jasně, vím, že v Německu mají vyšší platy. A támhle někde zas to a to, ale když máme kde bydlet, co jíst, když máme rodinu a další lidi, kterým na nás záleží, když máme práci a můžeme se alespoň částečně věnovat něčemu, co nás baví, tak jsme skutečně šťastní. Jen mě mrzí, že některým to nedojde.

Když se podívám na svůj život, vím, že není dokonalý. Že jsou v něm oblasti, na kterých bude potřeba ještě zapracovat. A na některých ještě dost. Ale v téhle době jsem víc než kdy jindy moc ráda za to, že žiju ve městě, které mám ráda, mám kde bydlet, živím se tím, co mě naplňuje, a můžu dělat spoustu skvělých věcí. Třeba tancovat. Vyrábět kosmetiku. Nebo se jen tak procházet bílou přírodou, užívat si křoupání sněhu pod nohama i šustění čerstvě padajících vloček či solidně zamrzlého rybníka. Občas mě napadá, že ani víc nepotřebuju! :)


Co vy? Umíte si užívat to, co máte?

02/01/2017

Zakopanec - od nevinného zakopnutí až po rakev!

Hra se slovy mě baví. Vždy a všude. Někdy bohužel. Bohužel pro okolí. Ale tentokrát jsem se docela mírnila a nevymýšlela žádné blbiny, které by případně mohly někoho urazit (holt někteří nerozumějí umění, no). To vám tak před nějakou dobou jeden z nás zakopl o tašku výborně nastraženou mezi dveřmi. Víte jak, bylo už šero, ne-li tma jako v pytli, a to se pak při troše nepořádnosti snadno semele nějaká nehoda. A tak to přišlo. Rána, zadržení dechu, nadávka, další nadávka a pak nějaký proslov o tom, že je tu někdo pěkný vůl, když si po sobě neumí uklidit tašku. A tak jsem najednou pronesla: "Zakopanec jeden." - mířeno na toho, kdo právě zakopl. A jelikož jsem se v tom večeru lehce nudila, začala jsem vymýšlet další významy pro tento termín.

"Zakopanec" tedy může znamenat třeba toto:
  • První význam je vcelku přízemní a lehce (nebo spíše dosti) očekávaný - to vám prostě někdo zakopne, když si nekouká pod nohy nebo když je třeba ta tam
  • Případně může jít o jedince, který zakopává často. Jsou zkrátka tací, kteří se klidně přerazí i na bezpřekážkovité rovině, a dokonce za denního světla (třeba si ironií osudu zakopnou o vlastní nohu).
  • Dále se nabízí varianta lehce archaická, ne-li historická. Může jít o člověka, který (hádám nedobrovolně, ač to pro význam není důležité) pobývá za války v zákopech.
  • Také může jít o sokolský cvik, který dosud nebyl odborně definován. Abych vám to přiblížila, jde zkrátka o to, že se při pohybu vpřed zakopáváte nohama do zadku. S radostí to využívají soudružky (tedy pardon, dnes již pouze učitelky) při rozcvičkách na tělocviku.
  • No a teď už končí sranda a jdeme k tématu poněkud morálně nevalnému. Může se totiž stát, že někdo někoho prostě a jednoduše zakope. Ale když vezmeme v úvahu, že může jít o nevinnou letní hru na pláži, tak to až tak nevalné není. Vlastně je to úplně nevinné.
  • A teď, aby to mělo správnou morbidní pointu, občas se v životě zkrátka přihodí, že to zakopání souvisí s cestováním v rakvi. Jistě chápete, že tady už končí legrace a bylo by ještě morbidnější pouštět se do dalších úvah!

Žijte blaze!