05/02/2017

Nebojte se své autentičnosti

Životní putování mě neuvěřitelně baví v tom, jak nám stále přináší nové výzvy, často spíše pokušení, aby prověřil, jací opravdu jsme a co všechno jsme schopní či ochotní udělat.
Uvědomila jsem si, v situaci, kdy bych to asi nečekala, že my, jako lidé, děláme jednu velkou chybu. Vlastně jich děláme více. Tak třeba si vytváříme představy, domněnky, očekávání, a pak jsme zklamaní, když nedostaneme, co jsme chtěli, co jsme si vysnili.
Ale hlavně mi došlo, že často míváme problém s tím, že jsme jeden od druhého odlišní. Jsme každý jiný. Zažíváme jiné situace, děláme jiné věci, věříme v něco jiného. A potíž je v tom, že míváme tendenci nesnažit se pochopit realitu toho druhého, ale prostě to odsoudíme jen proto, že jsme rozdílní. Nesnažíme se zjišťovat, vžívat se a chápat, proč je ten druhý takový, jaký je.
Já mám tu vlastnost, že lidem věřím. Někdo by to možná nazval naivitou, jiný výsostnou vlastností šlechticů. Zkrátka, velmi snadno nabydu dojmu, že druhým mohu říkat všechno a že v určitých chvílích mohu odhodit masku té sebejisté a trochu (no dobře, možná dost) cynické holky, a být tou zranitelnou, lehce nejistou holkou, která se nebojí být svá. Možná trochu jiná, odlišná, ale sama za sebe.
Víte, asi pořád naivně doufám (a už je to tedy zas), že lidé skutečně dokáží mít někoho rádi takového, jaký je (nebo možná občas i přesto, jaký je). Že se ho budou snažit pochopit. Že v něm budou hledat to, co je pojí, a ne se jen zaměřovat na rozdíly. Ano, jsme každý jiný. Často jsou mezi námi velké rozdíly. Ať už věkové, nebo ty týkající se životního nastavení. Ale věk přeci nic neříká, to číslo nevyjadřuje, jaké situace jsme si zažili ani jak jsme je zvládli. Já sama si občas přijdu spíš tak na padesát.
Ale všechny nás pojí jedno. Jsme lidské bytosti, které mají duši, mají srdce, které je schopné milovat. A láska, jak známo, staví mosty. Strach naopak zdi. Já se, možná bohužel, snažím stavět mosty (i když se někdy musím ukrutně snažit). Proč bohužel? Protože mi to v 99 procentech ublíží. Začnu lidem věřit, začnu mít pocit, že je mám ráda, že k nim něco cítím, hledám v nich to krásné. Abych pak zjistila, že oni se rozhodli stavět zdi.
V takových situacích si občas říkám, zda nejsem až moc jiná. Ale vzápětí mi dojde, že nejsem jiná ve smyslu divná. Jsem jenom svá. Možná odlišná od davu, ale aspoň se, na rozdíl od některých, nebojím své autenticity. Raději budu jiná a šťastná, než za každou cenu nevybočovat jen proto, abych měla život naoko snazší.
Tímto děkuji všem, kdo se nezalekli mé autenticity a setrvávají v mém životě. Vám všem, kdo mě opravdu znají a milují proto (nebo i přesto), že jsem mnohdy těžko čitelná, ironická, sarkastická, cynická a jízlivá (a někdy až moc vyspělá). Těm, kdo se rozhodli se mnou stavět mosty i přesto, že jsme odlišní, a dokáží vždy vidět to, co nás spojuje. Protože to moc a moc znamená.

No comments :

Post a Comment

Odkazy na vaše blogy v komentářích mi nevadí. Ale, prosím, nepište sem odkazy na své giveaway, žádosti o hlasy a podobně. / You can post links to your blogs. But, please, do not post any requests for votes, your giveaways and so on.