12/02/2017

Léčba vlastní minulostí

Mé reálné já a jeho virtuální podoba mají jedno společné. Neradi mluví o příliš osobních věcech. Což není nic neobvyklého. Nikdy jsem neměla v plánu tu příliš probírat svůj soukromí život. Protože jsem v tom nespatřovala smysl. Ale jsou situace, kdy mi dojde, že by to, co prožívám a jak s tím nakládám, mohlo někoho inspirovat a třeba mu i pomoct. A to nezní špatně. I kdyby to byla jen jedna jediná osoba, tak by to mělo smyl.
Tak tedy pěkně od začátku. To, že mi vztahy s chlapama prostě nevychází, jsem věděla už dávno. Ale vždycky jsem se z toho oklepala poměrně rychle. Možná až moc rychle. (Vlastně jsem byla vždycky zrychlená, ve spoustě věcí.) Zkrátka jsem nikdy nezažila ten pocit, že bych s odchodem nějakého muže ze svého života něco výrazně ztratila. Jenže!
Tentokrát mě zaplavila vlna bolesti. Měla jsem pocit, jako bych ztratila kus sebe. Ano, zní to šíleně. Obzvlášť když přihlédneme k faktu, že šlo jen o pár hezkých týdnů. Ale víte jak to chodí, občas člověku stačí i pouhých pár dní k tomu, aby začal chodit ulicemi celý zasněný a usmívaje se jak blb.
A tak jsem stála sama před sebou a nic nechápala. Cítila jsem divné prázdno a zároveň nesnesitelnou bolest na místě, kde podle různých duchovních nauk sídlí duše. Bylo to jako by mi někdo chtěl vyrvat srdce z těla. Nemohla jsem spát. Budila jsem se celá zmatená. Měla jsem pocit, že nic nemá smysl. Moje mysl si odmítala připustil, že je konec.
Zní to depresivně? Ano, já vím. Bylo to depresivní. A vlastně pořád je. Tu díru jsem zatím zalepit nedokázala. Tím spíš, když vím, že jsem si ji způsobila sama. Klepete si teď na hlavu? Vlastně bych se vám ani tak moc nedivila, protože na každý vztah (nebo na pokus o něj) jsou vždy dva lidé ...
Strach je hodně špatný sluha a ještě horší pán. Staví zdi. Někdy až tak vysoké, že je nelze přelézt. A to byl přesně můj problém. Ze strachu, že si zase ublížím, jsem tyhle své zdi ještě přistavěla. Dovolila jsem mu, aby mě úplně ovládl a dělal za mě někoho, kým ve skutečnosti vůbec nejsem a kým ani trochu nechci být. A přesně kvůli tomu jsem ztratila někoho, koho jsem měla ráda.
Když jsem několik dní po sobě zažívala chvíle, kdy jsem jen tupě seděla, brečela a cítila tu šílenou bolest, došlo mi, že něco není v pořádku. A že přišel čas s tím něco dělat. Nikdy není pozdě přiznat si, že máme problém, pro který potřebujeme najít řešení.
A tak jsem třesoucí se rukou zvedla telefon a domluvila si termín regresní terapie. Druhá část úkolu byla splněna. Ač jsem před dnem D strávila téměř dvanáct hodin v posteli, se šílenou rýmou, škrábáním v krku, bolestí hlavy i pocity na zvracení, nakonec jsem byla v danou dobu na daném místě.
Řeknu vám, nikdy jsem něco podobného nezažila. Ono se to těžko popisuje, ale jakmile se rozhodnete řešit problémy tím, že zpracujete jejich skutečnou příčinu v minulosti, můžete si být jisti tím, že zažijete emočně docela náročné chvilky. Všechno to začne vyplouvat na povrch. Objeví se neuvěřitelné souvislosti. A co víc, najednou vám to bude dávat smysl! (Kdo to nezažil na vlastní kůži, asi to těžko úplně pochopí ...)
Stalo se přesně to, v co jsem doufala. Prošla jsem se svým podvědomím. Našla jsem příčinu svého strachu. I toho, proč jsem byla už od narození zrychlená. Upřímně, to, co jsem díky svým vzpomínkám zjistila, bylo hodně překvapivé, možná spíše šokující. Sama bez cizí pomoci bych na to asi nepřišla.
Je to ale jen začátek cesty, která bude ještě pár týdnů, ne-li měsíců, trvat. A ano, bolí to. Neskutečně moc. Přichází momenty, kdy vyplouvají všechny možné emoce a kdy mám pocit, že mi pukne srdce. Jsou chvíle, kdy pomalu nabývám dojmu, že se ze sebe zblázním. Jsem nešťastná. Přecitlivělá. Zlomená i celkově zpomalená. Pociťuji nesmírný žal. Nic nedává smysl. Vztekám se a brečím.
A pak mi dojde, že jsem jediná, kdo mě může vyléčit. Jsem jedinou osobou ve svém životě, která mi může zahojit všechny bolístky, která mě zvedne na nohy, opráší mi kolena a udělá ze mě tu holku, která dá za každé situace samu sebe na první místo, nebude si na nic hrát, nebude se bát své citlivost a zboří zdi, které si za těch třináct let vystavěla kolem svého srdce.

No comments :

Post a Comment

Odkazy na vaše blogy v komentářích mi nevadí. Ale, prosím, nepište sem odkazy na své giveaway, žádosti o hlasy a podobně. / You can post links to your blogs. But, please, do not post any requests for votes, your giveaways and so on.