15/02/2017

Jak vychovat králíka

Milí čtenáři,


dnes vám poskytnu cennou radu do života. Takový malý praktický návod, který upotřebíte v případě, že máte doma králíka, jenž má svou hlavu.
Naše Sofina je zlatíčko, to zase jo. Ale jakožto zrozenec v beranu je těžce volnomyšlenkářská. Za každých okolností. Jeden by si myslel, že ve svých pěti letech už bude mít dost rozumu na to, aby věděla, co dělat smí a co je naopak společensky nevhodné.
Nevím přesně, jak je to s přepočítáváním let u králíků, když si chcete spočítat, jak by na to byli, kdyby byli lidmi. Ale hádám, že ta naše potvora beruška by teď měla minimálně odžitou krizi středního věku. Jenže zatím tím jediným, kdo má věčně životní krizi, jsem tu já. Nejsem králík. Není mi čtyřicet. Ani třicet mi ještě pár dní, teda proboha, let, nebude.
Sofinu dle všeho netrápí ani těch pár šedých chlupů, které jsem tuhle někde našla (a až pak jsem zjistila, že jsou šedé jen z půlky, což u králíka nic neznamená - je to totiž normální). Chová se jako divoká puberťačka. Někdy jako sladké nevinné mimino. Když si zrovna usmyslí, že dá pro tentokrát přednost té první variantě, vypadá to asi takto.
Snaží se stěhovat nábytek. Nebo minimálně kancelářský koš na odpadky. S radostí olizuje každou tvář, která se mihne v dostatečné vzdálenosti od její tlamičky. Prská na koště při úklidu pokoje (detaily snad radši vědět nechtějte). Snaží se skrz koberec prokopat do jakési imaginární nory pod naším domem. Kámoší se s plyšovým slonem, na kterého nikdo nesmí sáhnou (jinak je zle). Moc ráda si plete moje nohy s prolézačkou; většinou v době, kdy se mi to nejméně hodí. Vyjadřuje mi lásku jemným okousáváním stehna (to ale musím sedět vedle ní na zemi, což radši moc nedělám).
Nejmilejší Sofiinou činností je ale okusování korku, který máme na stěně za postelí z termoregulačním důvodů. Před pár měsíci jí prostě drblo (možná se při svých výpravách do zakázaných prostor zas někde o něco praštila do hlavy) a začala ten korek okusovat. Už na na něm pěkná díra! Jeden by si myslel, že po trhání zubu z toho dostane rozum.
Zmouření se zatím, ani přes symbolické jméno, nekoná. Sofina žere korek dál. Nejvíc se jí líbí, když odstrčí polštáře, které ho zakrývají, urve pořádný kus a odnese si ho do bezpečí.
Už pět let se té králičí holce snažím vysvětlit, že poslouchat se musí. Zatím to bylo beznadějné. Dokud! jsem nezkusila pseudohypnózu. Ta se provádí zcela jednoduše. Zabodnete do králíka pohled, necháte ho, aby si dělal, co chce, a v naprosto nečekaném momentu vykřiknete jeho jméno. Zvíře zpozorní, občas leknutím uskočí a začne se tvářit, že se vůbec nic neděje. Následuje většinou pohled ve stylu "Ano mami, já se polepším." Načež já musím dále s kamenným výrazem pokračovat v intenzivním očním kontaktu. Králíková to pak většinou vzdá, hluboce si oddychne, párkrát zacvaká (něco jako kočičí předení), hodí se do klidné horizontální a já mám zas chvilku klid na práci.

2 comments :

  1. Haha, tohle jsem měla číst před pár lety, kdy jsem měla králinku Káju :-D ta s oblibou zdrhala na dvorek a tam během odpoledne stvořila půlmetrový tunel pod kytkama. Ač rostlinky ve výsledku chcíply, přesto se na ni člověk nemohl zlobit - ten šťastný výraz, který po takové fušce měla, byl boží :-D a nic na tom nezměnil ani fakt, že si urvala drápek a byla od hliny od hlavy až k patě :-D
    Bebe

    ReplyDelete
    Replies
    1. Úplně vidím králíka celého od hlíny. :D Ještěže nemáme zahradu!

      Delete

Odkazy na vaše blogy v komentářích mi nevadí. Ale, prosím, nepište sem odkazy na své giveaway, žádosti o hlasy a podobně. / You can post links to your blogs. But, please, do not post any requests for votes, your giveaways and so on.