28/01/2017

Vztah jako prostředek růstu

Každé setkání, které se v našem životě odehraje, má svůj význam. Když se s někým setkáte, byť jen na maličký okamžik, může vám to mnoho dát. Pokud se tedy rozhodnete, že jste ochotní pohlédnout sami sobě do tváře. Občas se stane, že se s někým intenzivně prolínáte jen pár týdnů, abyste nakonec zjistili, že už si nemáte co dát. Dotyčný vás dokonale prokoukne a začne vám zrcadlit to, jací doopravdy jste. Najednou vidíte všechny ty své špatné vlastnosti, jen z druhé strany. Jste dotčení, uražení, chcete utéct sami před sebou. Někdy i kopete kolem sebe. Chcete toho druhého obviňovat. Vztekáte se a nechcete si připustit svou chybu.
A pak, když probrečíte dva večery, najednou se začne ozývat vaše duše. Ta křehká citlivá duše, která už je znechucená tím, co jste ze sebe udělali. Třeba ze strachu. Jako já. Ze strachu, že mi lidé ublíží, jsem se naučila být cynická. Mám tendenci věci pořád hodnotit, nebo je i shazovat. Jsem vztahovačná, urážlivá a hádavá. A nejhorší je, že to o sobě vím. Jen často dřív otevřu pusu, než abych přemýšlela. A pak zkazím i vztahy, které by jinak měli šanci.
Asi nemá smysl se pídit nad "co by, kdyby". Čas nelze vrátit zpátky a to, co se již stalo, už nezměníme. Ale můžeme se z toho poučit. Což jsem zrovna udělala tento týden.
Někdo mi vstoupil do života, trochu jsme se poznali, něco si předali, a pak se zase vydali každý svou cestou. Bylo to přesně to intenzivní setkání, které vám umožní nahlédnout do vlastní duše. Které odhalí vše, co má vyjít na světlo, a umožní vám to tak další práci na sobě samém. Ono to chce odvahu, dokázat to pojmenovat. Já to nejdřív dělat nechtěla. Protože jsem si hrála na dotčenou a uraženou. A pak přišel moment, kdy mi došlo, že tomu druhému musím děkovat za to, že mě dokonale prokouknul. Když někdo odhalí, jací skutečně jsme, nebývá nám to po chuti. Leckdy míváme i tendenci začít kolem sebe kopat. Jakáojá se svým vyvinutým egem, strachem, kritičností a vztahovačností, které spolu tvoří vražednou kombinaci.
A pak najednou přišla chvíle, kdy všechen vztek zmizel. Nahradil ho pocit vděčnosti za to, že mi někdo pomohl nahlédnout do nitra mé duše, a odhalit tak plno věcí, na kterých musím pracovat. (A já za to setkání děkovala Vesmíru.) Nejspíš to nebude snadné, ale boj se sebou samým snadný nebývá. Často to neskutečně bolí. Ale ta bolest je vlastně ukazatelem toho, že se "tam uvnitř" něco odehrává. Možná přišel čas sebrat odvahu, sáhnout si na dno vlastní duše, a přeměnit sebe sama v lepší verzi vlastní osobnosti, která je za každé situace autentická a vyrovnaná. :)

No comments :

Post a Comment

Odkazy na vaše blogy v komentářích mi nevadí. Ale, prosím, nepište sem odkazy na své giveaway, žádosti o hlasy a podobně. / You can post links to your blogs. But, please, do not post any requests for votes, your giveaways and so on.