31/01/2017

Boj za staré (lepší) já

Když vám někdo ze spolubydlících řekne, že jste poslední cca. dva měsíce divní (rozuměj protivní, vztahovační, hádaví, negativní apod.), moc si to neberete. Protože si říkáte, že tím, jak jste spolu pořád, občas už máte jeden druhého plné zuby, a to pak končívá všelijak.
Za poslední měsíc mi dvě mé blízké kamarádky naprosto nezávisle na sobě řekly, že se mnou není něco v pořádku. Že jsem se hrozně změnila. Jsem krtická, shazuju kdeco (a kdekoho) a můj pozitivní přístup k životu se také vytratil. Říkají, že mě takovou neznají. A když mi  něco podobného řekl/napsal i někdo, koho jsem znala sotva pár týdnů, došlo mi, že je někde problém.
Ano, lidé se mění, ale až tak moc? No, mění se do té míry, kolik utrpení prožívají ve své duši, a neumějí si s ním poradit. Po tom, co jsem si hrála na uraženou, kopala kolem sebe a probrečela několik večerů, došlo mi, že je čas jednat. Že přišla chvíle pro zpracování minulých dramat a traumat, která ze mě udělala necitelnou, cynickou holku, která neustále něco hodnotí, shazuje a kritizuje.
Teprve teď, s obnovenou dávkou sebereflexe, zpětně vidím, že jsem se chovala jako totální kráva. Nedokázala jsem si poradit se svými bolístkami, a tak jsem ze sebe udělala tu podivnou verzi sebe samé, kterou jsem přestala poznávat. Tu verzi, která si bláhově myslela, že když si kolem sebe vystaví vysoké zdi, nic už se jí nedotkne. Nedotklo. Bohužel ani to, co mohlo být prospěšné.
Když se ohlédnu za tím příběhem, který se začal psát přesně na zimní slunovrat, jsem za něj neskonale vděčná. Nebýt toho člověka, se kterým se na pár týdnů prolnuly naše životní cesty, asi by mi nedošlo, že přišel čas začít se sebou konečně něco dělat. Postupně bořit obranné valy a vracet se k té citlivé, optimistické holce, která v každém hledá to dobré, na každé situaci vidí její pozitiva, pořád se směje a vesele jí září očka. K dívce, která věří v plnění snů, jde za voláním svého  srdce, je za každé situace svá a nepotřebuje schovávat svou lásku k duchovnu, světu víl a skřítků. Možná to zní bláznivě, ale upřímně... co je komu po tom?
Víte, jak se říká, že učitel vždy přichází ve chvíli, kdy je je žák připraven? Je to naprostá pravda. Přichází v různé podobě a třeba proto, aby nám připomněl, že nemáme bojovat proti něčemu, ale za něco. Protože válka proti válce je stále válkou. Naopak boj za něco vyhlíží vždy tím pozitivním směrem.
Já už dneska (a to doslova) po těch probrečených večerech a neprospaných nocích vím, že to sama nezvládnu. Že budu potřebovat pomoc. Ale už jen to, že jsem se dokázala sama na sebe podívat s odstupem a přiznat si, že je potřeba můj problém řešit, je docela úspěch. A když jsem "náhodou" našla někoho, kdo mi může být průvodcem během návratu k mému starému lepšímu já, překovala jsem ego a rozhodla se, že do toho jdu na sto procent. O tom, jak náročné to bude, raději nepřemýšlím. Ale stejně na tom nesejde. Věci, které mají smysl, za trochu té bolesti stojí. Ani nevíte, jak se těším, až se to mé staré já přestane bát, a začne pořádně bojovat za svůj návrat. O tom, jak to dopadne, vám pak ráda povím. :)

No comments :

Post a Comment

Odkazy na vaše blogy v komentářích mi nevadí. Ale, prosím, nepište sem odkazy na své giveaway, žádosti o hlasy a podobně. / You can post links to your blogs. But, please, do not post any requests for votes, your giveaways and so on.