29/10/2016

15 věcí ...

... které na životě miluji.

Nevím, jak vy, ale já jsem ten typ člověka, kterému špatná nálada nikdy nevydrží dlouho. Teda takhle, zpočátku, když se mi stane něco, co na mě zapůsobí negativně, bývám nepěkně vzteklá, protivná, sklíčená nebo třeba i plačtivá. A jsou dny, kdy se prostě ráno probudím a mám chmury. Stane se mi, že zkrátka nevím, kudy kam, a jsem z toho nešťastná, nemám chuť nic dělat ani nikoho vidět. Ale vždycky se rychle oklepu. Chtě nechtě jsem asi optimista. :)

No a když jsem dnes pročítala své oblíbené blogy, u Verči mě zaujal její nejnovější příspěvek o tom, co jí dělá šťastnou. Ne že bych chtěla opisovat, ale inspirovala jsem se a zamyslela se nad tím, které věci na životě miluji. :)

Miluji ...
-když na mě ráno po probuzení zvědavě kouká naše králičí slečna, aby mě přivítala
-a když mě zvědavě očichá a radostně mi olíže obličej
-pozorování všech těch rostlinek, které jsem vypěstovala
-vůni růžového vosku v aromalampě
-zírání na klidný plamen svíčky
-chvíle s milovanými přáteli, kteří se obejdou bez facebooku v mobilu
-chůzi ulicemi, které jsou zapadané listím
-svoji nástěnku plnou citátů a suvenýrů z přírody
-fairtradovou guatamelu v milovaném fialovém hrníčku z Francie
-nebo kvalitní kávu v příjemné kavárně
-svoji práci
-vůni parfému Paul Smith Rose, kterou používám už od střední (cca. 8 let)
-pohodové pod/zimní večery s knížkou/filmem, čajíčkem
-oříšky a všelijaká semínky
-cestování a poznávání nových míst

A spoustu a spoustu dalších důležitých věcí a méně důležitých detailů, které dokreslují náš život. Ale těchle 15 mě napadlo v momentě, kdy jsem příspěvek sepisovala. Doufám, že vás inspiruji a převezmete štafetu. :)

Krásné dny, Z. A.

21/10/2016

Zpomal a zklidni se

Tak nějak mi to před dvěma týdny řekl můj kamarád, když jsem za ním přišla do kavárny a dali jsme si zelený čaj s medem. I když pravda, já nepřišla. Já jsem přiletěla. V klidu jsem byla ještě asi deset minut předtím, když jsem seděla v Melounovým cukru a popíjela jsem skvělý cappuccino a pojídala čokoládovobanánový cheesecake ve společnosti Zlomených křídel od mého milovaného Khalila Gibrana. V tu chvíli mi přestal fungovat mobil. Odmítal přijímat hovory. A první, co mě napadlo, byla otázka: Co když mě bude někdo potřebovat? Ne, blbost!

Vstala jsem ze židličky a šla se projít s cílem dojít na Špilberk, Chtěla jsem ho vidět za světla. A v tu chvíli koukám, že mi psal kamarád, ať se ozvu, že se mi nemůže dovolat. Byli jsme domluvení, že mu dám vědět, až si užiju trochu samoty, ale vzhledem k tomu, že můj mobil se mnou nechtěl komunikovat, změnila jsem směr a vydala se do kavárny, kde pracuje. Cestou na mě všechno nějak padlo (začalo to už nad tím koláčem), a mně zase došlo, jak furt něco musím, jak mě někdo potřebuje a tak dále. Když jsem došla (dobře, přiletěla) na místo, dostalo se mi kromě objetí i cenné rady: Měla bys zpomalit a uklidnit se.

Ještě před rokem jsem bývala docela pomalý člověk. Taková ta "spící panna". Myslím, že můj problém začal ve chvíli, kdy jsem nastoupila do práce, která mě neustále stresovala a každý den jsem kvůli ní žila ve zběsilém tempu, které mému organismu vůbec nevyhovovalo, ale já blbá se tomu prostě tupě přizpůsobila. Ale o tom, jak jsem si to zdravotně odnesla, o tom zase až někdy příště.

Prostě jsem neuměla zastavit. Měla jsem pocit, že pořád něco musím. Ve finále to vypadalo tak, že jsem byla buď v práci, nebo se jí věnovala doma (což bývalo i dlouho do noci), psala jsem (druhá práce), nebo jsem se doučovala angličtinu a němčinu ... Když už jsem zrovna nepracovala nebo se nevzdělávala (a ano, jednou týdně jsem si hodinku na tancování našla), řešila jsem něčí problémy. A víte, co bylo nejhorší? I po tom, co jsem začala naplno věnovat jen psaní (což je většinou tak 30 hodin týdně), měla jsem pocit, že musím nějak využít i každičkou volnou chvilku, kterou nepracuju. Blázen, já vím ...

A pak konečně, nad skleničkou lahodného čaje, mi došlo, že nemusím dělat všechno. Nemusím se každý den kromě práce věnovat i studiu toho a toho jazyka, výživy a tak podobně. Není mou povinností pomáhat druhým řešit jejich problémy. To a to klidně udělám jindy (v nejhorším budem doma chodit vrstvou prachu). Když jsem unavená, tak prostě na chvíli vypnu, zahodím učebnici a kouknu se na nějaký film, zajdu na kafe, jen tak se projít apod., a vůbec z toho nemám blbý pocit.

Zkrátka, došlo mi, že náš život je příliš cenný na to, abychom se pořád někam hnali, a přestávali tak vnímat to, co je skutečně důležité. Odpočinek je velice důležitý. Najít si každý den alespoň půl hodinky na to, abychom rozmazlovali sami sebe by mělo být samozřejmostí. A naučit se, že všechno nemusí být hned, není zrovna snadné, ale usnadní vám to život. Nakonec opravdu platí, že nejlepší je jen tak plout a až tak moc to všechno nehrotit. Ono se to vždycky nějak poskládá. Možná to nebude hned. Ale rozhodně je lepší zpomalit a zklidnit se, a nechat si na všechno dost času. :)

Co vy? Umíte zpomalit, nebo jste neustále rozlítaní?

16/10/2016

Touha po svobodě ...

Je to osm dní, co jsem se vrátila z Brna, z města, které si mě získalo už po pěti minutách. Jakmile se objevila cedule "Brno", zalila mě vlna pozitivní energie (která mě trochu přešla na nádraží). Když mě pak vyzvedl kamarád a nějakých deset minut jsme příjemnou procházkou šli k bytu, kde žije, cítila jsem se velmi příjemně. Město bylo klidné, pozitivní, neuspěchané a jeho atmosféra velmi přátelská. Vlastně celý ten čas od středy do soboty jsem nasávala klid, který se v sobě snažím rozvíjet. Uvědomila jsem si, že jsem docela uspěchaná, že potřebuju zpomalit a zklidnit se. Člověk má pořád pocit, že toho musí tolik stihnout, a přitom mu vlastně uniká, o čem ten život má být.

A teď se konečně dostanu k tomu podstatnému. Jak jsme tak s kamarádem vedli dlouhé rozhovory o všem možném, došlo mi, že jsem nejen rozlítaná, ale také plná předsudků a názorů, které vlastně nejsou z mojí hlavy. Což mě sice neomlouvá, ale... 

Došlo mi, že se musím osvobodit. Když jsem hned druhý den v devět hodin ráno popíjela cappuccino ve Skogu, došlo mi, že je čas na změnu. Že je nanejvýš nutné, abych se osvobodila a začala už konečně žít svůj život. Vždycky jsem měla pocit, že mě někdo potřebuje. Že musím být tam, kde teď jsem, abych byla na blízku rodině a tak. A přitom mi vůbec nedocházelo, že žiju cizí životy. Že se nerozhoduju sama za sebe, ale spíše podle toho, abych někomu neublížila A v tu chvíli, kdy jsem v ruce držela Zlomená křídla od Khalila Gibrana a usrkávala pěnu z kávy, moje duše začala volat. Touhou po osvobození.

Začala jsem přemýšlet. Kam já jen půjdu? Do Prahy, kde sídlí můj zaměstnavatel, a kde bych tím pádem měla práci jistou? Do toho města, které už dobře znám, protože jsem tam rok žila? Na místo, kde mám více přátel než v rodném městě? Hm, ne. Tím bych nic nevyřešila, protože při první příležitosti bych mohla utéct domů. A co Brno? Brno je fajn. Příjemný místo, kde znám pár fajn lidí, kde se pokoj k pronájmu a práce v oboru taky najde... Ne, ne, ne! Všechno špatně.

Sobota večer. Vystupuje z vlaku v Plzni. Cítím prázdno. Žádné emoce, žádná radost. Ne, takhle se nechci cítit, když se budu vracet "domů". Chci být tam, kde budu skutečně šťastná a sama za sebe. Takže je rozhodnuto. Přišel čas se osvobodit. Skutečná svoboda spočívá v tom, že člověk je schopný vdát se všeho, co má, i toho, co by mohl být, aniž by toho litoval. A šťastný může být kdekoliv, pokud se naučím být sám za sebe a tak. Takže rozprodávám/rozdávám šatník i jiné věci, které nutně nepotřebuju. Jsem připravená nechat práci, kterou mám ráda. Nebojím se vzdát zájmů vázaných na tohle město, i když je miluju. A pomalu se připravuju na nové začátky. (I když si někteří lidé myslí, že jsem se zbláznila.)

A kam mám namířeno? O tom až někdy příště. Vím však, že to nebude zadarmo. Budu na sobě muset pracovat. Ale o tom život přesně je. O neustálý růst, o cestu vpřed. Člověk by se podle mě měl vyvíjet celý život. I když to bolí. I přesto, že to není vždy snadné a že člověku ukápne nejedna slza. Já ale vím, že pokud zůstanu tam, kde jsem, v životě se nikam neposunu. A tak jsem pevně rozhodnutá překonat vlastní hranice, svou komfortní zónu, abych se posunula blíže ke svobodě. Netuším, co mě čeká, nevím, jak to dopadne, ale na sto procent vím, že tím vyrostu. A to je to, na čem záleží.

09/10/2016

Odvaha umět se svobodně rozhodnout

Pár dní strávených ve městě, kde jsem byla poprvé v životě, mi otevřelo oči. Začala jsem si uvědomovat spoustu věcí, které jsem věděla už dávno, ale nebyla jsem schopná si je připustit. A teď to přišlo. Bod zlomu. Chvíle, kde člověk skutečně dospěje. Osvobodí se. A pochopí tolik věcí.
Když si člověk uvědomí, že to jediné, co mu bránilo vyrazit vpřed, byl jeho vlastní strach a pocit, že ho někdo potřebuje, začne se cítit jinak. Báječně, svobodně, volně ... Já dělala tu chybu, že jsem doma byla spíše mámou než starší sestrou. Brala jsem na sebe až moc zodpovědnosti. Což v necelých pětadvaceti může být fajn. Pokud ovšem máty ty děti, jimž jste biologickou matkou. A to já nejsem. Nejsem manželkou, matkou, chůvou ani služkou ...
Nenechte svůj strach ani lidi v okolí, aby vás ovládali. Jediný, kdo má právo rozhodovat o vašem životě, jste vy sami. Nevnímejte řeči ostatních, kteří vám tvrdí, že jste se zbláznili, že máte sebedestruktivní nápady, že to, co chcete udělat, je šílené.
Jakmile začnete vnímat a poslouchat svoji duši, srdce, vnitřní hlas, najednou všechno dostane smysl. Vaše touhy začnou mít jasnější hrany a pocit, že nic nemá smysl a nikam to nevede, se změní v nádherný pocit klidu, vědomí, že vše směřuje tam, kam má. < 3
Já si během těch pár dní v tom nejvíc kávovém městě v České republice uvědomila, že možná nevím přesně, kam směřuju, ale rozhodla jsem se, že už vím, kam půjdu hledat smysl svého života. Ale o tom až někdy příště, ať se to nezakřikne.


Tímto bych ráda mířila především na všechny, kdo stejně jako já stojí na křižovatce a jsou ve fázi, kdy natěšeně vyhlížejí nové cesty. Pojďme se společně podporovat a dodávat si odvahu a sílu. Chcete-li se přidat, jukněte na facebook. :)

Zuzi