25/09/2016

Na sever Čech a dost možná ještě dál

Připomnělo mi to slova, kterými začíná večerníček o Rákosníčkovi: Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet a dost možná ještě dál, je rybníček Brčálník.
Nebyli jsme u Brčálníku. I když rybník jsme viděly. Máchovo jezero má svůj neskonalý půvab i z těch desítek metrů, ze kterých na něj koukáte z Bezdězu. Nevím jistě, zda jsem v pátek potkala Karla Hynka, ale minimálně jsem si na mého literárního miláčka několikrát vzpomněla, když jsem procházela Housku a Bezděz. Na tahle místa jsem cestu plánovala už x let, ale až teď se to podařilo. A řeknu vám, je tu super zážitek, stát na věži Bezdězu a kochat se krajinou kolem ...
V sobotu jsme pak strávili den v saském Oybinu, skalním městě a bývalém klášteře, ve kterém jsou v současnosti také lázně. Opět jsem nechápavě kroutila hlavou, jak se svět změní, když člověk překročí státní hranici. Klášter je skutečně úchvatné místo, které zaujme každého, kdo má rád tajemství.
No a v neděli jsme se prošli Modlivým dolem a pak si odskočili ještě na skalní hrad Sloup, což je další velmi zajímavé město, které si zaslouží návštěvu. :)
Počasí vyšlo úplně dokonale, krásný začátek podzimu strávený v přírodě má nezaměnitelné kouzlo... <3

Pořád si říkám, jak bych se mohla trochu zklidnit a strávit nějaký víkend doma, ale ... nechce se mi. Příští týden pokračuji směrem na Moravu poznávat nová místa. :)

Příjemný vstup do nového týdne!

Pohled na Malý a Velký Bezděz z Housky

Z Bezdězu

Ohlédnutí za Bezdězem

Oybin

Výhled od Housky

Dechberoucí kostelík v Oybinu

Sloup

17/09/2016

Čím je člověk starší, ...

... tím je větší flegmouš. Nebo aspoň já to tak mám. Ještě nedávno bych se asi zbláznila, kdyby po mě někdo chtěl, abych trávila x hodin v lese s tím, že tam bude liják jako kráva. Teda takhle, lesy mi nevadí, vůbec. Naopak je už odmala miluju. Třeba na Šumavu, odkud pocházela moje babi, můžu jezdit pořád. A zrovna tady se odehrála jedna z těch příhod, kdy jsem si uvědomila, že jsem nejen těžký cynik milující ironii, ale že jsem zároveň vyspěla v totálního flegmouše. Máma si vždycky stěžovala, že můj táta je flegmatik. Už v dobách, kdy jsem tomu termínu prd rozuměla. Až na střední jsem při hodinách psychologie pochopila, že jsem asi tak do svých 16 byla spíše cholerik. V takové introvertnější verzi.

Jojo, pryč už jsou časy, kdy jsem byla introvertní tele a kdy mě užírala kdejaká kravina. Ale za poslední cca. dva roky se mi životem přehnalo tolik bouří, které jsem ustála, že už mě nic nerozhází. Život sám je totiž tou nejlepší školou života. A já si troufám tvrdit, že už z něj mám nějaký ten titul. Je ze mě teď cynický flegmatik. Pravda, ne každý to překousne. Ale moji kamarádi si to docela užívají. Mívala jsem pnutí, že se toho cynismu budu muset zbavit. Ale jedna kámoška mi povídala, že to teda ne, že má můj cynismus náhodou ráda. A když jsem se pak sešla zase z jinou kamarádkou, hned v úvodu našeho povídání v restauraci (nebo to možná bylo už cestou v autě) jsem plácla takovou ironickou poznámku, na což ona reagovala vřelým úsměvem a větou, že už se na mě moc těšila.

Dnes jsem třeba strávila čtyři hodiny v šumavském lese poblíž Modravy. Lilo jako z konve ... Ba ne, spíše chcalo jak kráva, to je mnohem výstižnější. Po těch pár hodinách jsme měli promočený i nepromokavý pohory. I ponča do náročných klimatických podmínek. Někteří měli chuť se vším praštit. A já ne. Už ne. Naopak jsem chytala lehké záchvaty smíchu. Takže si troufám tvrdit, že jsem flegmouš. Smích mě přešel až v momentě, kdy jsem na pokoji sundala boty a zjistila, že mám durch nejen kalhoty od kolen dolů, ale i ponožky. Což by se samo o sobě dalo přežít. Ale když jsme zjistily, že v pokoji je rozbitý kabel od radiátoru a že to asi neusuším, flegmatik ve mně na chvilku usnul. Ale pak jsem si řekla, že v nejhorším půjdu zítra v kalhotách od pyžama. Kalhoty jako kalhoty. Flegmatik na sebe hodí cokoliv ...

#kecykecy #tojstepotřebovalivědět