27/03/2016

Protože všechno má svůj čas

Je to přibližně rok, co mi jeden člověk (kterého se velice vážím) napsal, že všechno má svůj čas. A že pokoušet se o něco dříve, než ten čas nadešel, se většinou nevyplácí. Tehdy jsem to nechápala. Dobře … abych byla upřímná, spíše jsem to chápat nechtěla. Jako mnoho lidí nechce chápat spoustu jiných věcí. O tom, co nám není úplně příjemné, se častokrát snažíme předstírat, že to neexistuje. A když už na to přijde řeč, máme zoufalou potřebu strčit hlavu do písku. Nejsem pokrytec, a tak klidně na rovinu přiznám, že jsem taková také bývala.
Všechno má svůj čas. Čtyři obyčejná slova. Skrývají však velkou hodnotu. Tedy … pro ty, kdo jsou ochotni ji vidět. Bývala jsem netrpělivým člověkem, který měl nutkání se za něčím hnát, aniž by přemýšlel o tom, že na to nemusí být ještě připravený. Co že bylo mým „hnacím motorem“? Ostatní lidé! Neustále jsem se totiž srovnávala s ostatními. Jakmile jsem neměla něco, co měla většina, měla jsem pocit, že musím být nějaká divná nebo co. Snažila jsem se být jedním z mnoha. Protože je to tak jednodušší. Ale už jsem se nikdy nezamýšlela nad tím, že …
… jsme každý jiný. Vyvíjíme se jiným tempem. A každý z nás se narodil pro jiné zkušenosti. Ti, kdo jsou tzv. „staré duše“ už zažili všechno, co si jen člověk může vyzkoušet. Takže je jasné, že tihle lidé zkrátka hledají „něco víc“. Něco, co jim doplní zbývající puzzlíky do celé skládačky. Čímž se ale lehce dostáváme někam jinam …
Takže zpět k původnímu tématu. Všechno má svůj čas. Tehdy před rokem jsem to nechápala. Nedokázala jsem vidět skrytou hodnotu těch čtyř prostých slov. Tuhle chybu jsem dlouho dělala hlavně ve vztahu k mužům. Snažila jsem se hnát do vztahů, které byly od počátku odsouzené k zániku. Neměly smysl. Neměly v sobě potenciálně nic, co by mi dalo příležitost k tomu, abych se mohla vyvíjet a dále růst vedle někoho, kdo by mě miloval. A takový vztah zkrátka nemá cenu. Tehdy jsem to ale nechtěla vidět. Viděla jsem jen to, že všichni s někým randí. A že to zkrátka musím dělat taky. Jinak budu divná.
Dnes už vím, že čím víc tlačíte na pilu, tím víc to někde podkluzuje. Být sám sebou a nechat věcem volný průběh není špatná taktika. Vše má zkrátka své „božské načasování“. Čímž rozhodně nechci tvrdit, že byste měli sedět doma a čekat, až se něco stane. To vůbec ne. Žijte pro nové zkušenosti, které vás posunou dále. Nebraňte si příležitosti udělat ze sebe lepšího člověka. Ano, může to bolet, já vím. Ale není to právě symbolem toho, že se s námi něco děje, že se měníme, vyvíjíme, a jdeme tak v životě dál?


Rada na závěr? Trpělivě a s pokorou vyčkávejte, až nadejde ten správný čas …

Krásné velikonoční pondělí, drahoušci. :)
Vaše Z. A.

Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram

13/03/2016

Vrať se na zem!

Občas, když vnímám, co se kolem mě děje, chodím na určitá místa, bavím se s některými lidmi... mívám pocit, že snad žiju na jiné planetě. Ve svém vlastním světě, který nezná zlo, násilí, negativní emoce, který je plný lásky, porozumění, souladu s přírodou. Až si někdy říkám, zda nejsem naivní.

Nuže, možná jsem trochu naivní. Ale nemyslete si, že mám nějaký kdovíjak snadný život, že jsem se nikdy nesetkala s násilím (i tím psychickým), zlem nebo negativismem. Ze jsem nikdy neztratila někoho blízkého. Že nemusím pracovat a že můžu rozhazovat peníze, jak se mi zlíbí. Naopak, už jsem si v životě leccos prožila. A velkou část toho, co dnes mám, jsem si musela (někdy i tvrdě) vydobýt. Ale nemám potřebu to rozmazávat. Vše, čím se člověk prošel, ovlivnilo to, čím je dnes. Ale je jen na nás, zda ty náročné zkušenosti přijmeme jako obohacující lekce, díky kterým můžeme růst, nebo si raději budeme hrát na chudáčky, kteří potřebují, aby je druzí litovali.

Takže abych se dostala k tomu podstatnému. Chvílemi se mi zdá, že spousta lidí vidí na životě jen to náročné, negativní a ... zkrátka nepříjemné. Já se ovšem naučila tohle vše zkrátka akceptovat, a jít dál. Stále věřím v lepší svět. V to, že když každý začne sám u sebe, svět se stane lepší verzí sebe samého. A nejeden člověk už mě pro to zařadil do škatulky "naivka" a uštědřil mi radu typu "vrať se na zem."

Že je nemožné změnit svět, to jsem slyšela už tolikrát. Přeci tím, že přestanu jíst maso, používat tradiční chemickou kosmetiku testovanou na zvířatech, nosit plastové tašky, koukat na televizi a tak dále, svět nezachráním.

Že prý bych si raději měla dodělat pořádného magistra, než studovat "nějakou takovou" fytoterapii, která mě neuživí. Že bych si měla najít normálního chlapa a skoro s ním pomalu zakládat rodinu, než být nespoutanou ženou žijící v komunitě. Že bych měla o víkendech víc chodit mezi normální lidi, než běhat po lesích za skřítky nebo chodit mezi podobně laděné "podivíny".

A víte co? Raději budu divná, naivní a spokojená, než ze sebe dělat něco, co nejsem. Nepotřebuji splynout se stádem, které se bojí mít vlastní názor. Nepotřebuji se všem zavděčit. Lidi, kteří nesnesou můj upřímný pohled na svět, ve svém životě nepotřebuji. Naopak už jsem za ta léta, co jsem v tomhle vtělení, potkala pár stejně naladěných lidí, kteří mě berou takovou, jaká jsem. A pár z nich dokonce sdílí to, že svět může být krásným místem. Avšak jsme to pouze my a nikdo jiný, kdo ho může proměnit. Jak mi jedna má blízká kamarádka připomněla: 

"Svět nepotřebuje více úspěšných lidí. Svět zoufale potřebuje více mírotvůrců, ranhojičů, vypravěčů a milovníků všeho druhu."
A já se rozhodla být milující ženou. Být pisálkem i bylinářkou. Pomáhat druhým, když to zrovna půjde. Není to oběť. Je to poslání. Dobrovolný dar světu. Protože on nás potřebuje. Ne, není to naivita, je to skutečnost, kterou žijeme. Jen někteří stále nosí tmavé brýle.

Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram