21/10/2016

Zpomal a zklidni se

Tak nějak mi to před dvěma týdny řekl můj kamarád, když jsem za ním přišla do kavárny a dali jsme si zelený čaj s medem. I když pravda, já nepřišla. Já jsem přiletěla. V klidu jsem byla ještě asi deset minut předtím, když jsem seděla v Melounovým cukru a popíjela jsem skvělý cappuccino a pojídala čokoládovobanánový cheesecake ve společnosti Zlomených křídel od mého milovaného Khalila Gibrana. V tu chvíli mi přestal fungovat mobil. Odmítal přijímat hovory. A první, co mě napadlo, byla otázka: Co když mě bude někdo potřebovat? Ne, blbost!

Vstala jsem ze židličky a šla se projít s cílem dojít na Špilberk, Chtěla jsem ho vidět za světla. A v tu chvíli koukám, že mi psal kamarád, ať se ozvu, že se mi nemůže dovolat. Byli jsme domluvení, že mu dám vědět, až si užiju trochu samoty, ale vzhledem k tomu, že můj mobil se mnou nechtěl komunikovat, změnila jsem směr a vydala se do kavárny, kde pracuje. Cestou na mě všechno nějak padlo (začalo to už nad tím koláčem), a mně zase došlo, jak furt něco musím, jak mě někdo potřebuje a tak dále. Když jsem došla (dobře, přiletěla) na místo, dostalo se mi kromě objetí i cenné rady: Měla bys zpomalit a uklidnit se.

Ještě před rokem jsem bývala docela pomalý člověk. Taková ta "spící panna". Myslím, že můj problém začal ve chvíli, kdy jsem nastoupila do práce, která mě neustále stresovala a každý den jsem kvůli ní žila ve zběsilém tempu, které mému organismu vůbec nevyhovovalo, ale já blbá se tomu prostě tupě přizpůsobila. Ale o tom, jak jsem si to zdravotně odnesla, o tom zase až někdy příště.

Prostě jsem neuměla zastavit. Měla jsem pocit, že pořád něco musím. Ve finále to vypadalo tak, že jsem byla buď v práci, nebo se jí věnovala doma (což bývalo i dlouho do noci), psala jsem (druhá práce), nebo jsem se doučovala angličtinu a němčinu ... Když už jsem zrovna nepracovala nebo se nevzdělávala (a ano, jednou týdně jsem si hodinku na tancování našla), řešila jsem něčí problémy. A víte, co bylo nejhorší? I po tom, co jsem začala naplno věnovat jen psaní (což je většinou tak 30 hodin týdně), měla jsem pocit, že musím nějak využít i každičkou volnou chvilku, kterou nepracuju. Blázen, já vím ...

A pak konečně, nad skleničkou lahodného čaje, mi došlo, že nemusím dělat všechno. Nemusím se každý den kromě práce věnovat i studiu toho a toho jazyka, výživy a tak podobně. Není mou povinností pomáhat druhým řešit jejich problémy. To a to klidně udělám jindy (v nejhorším budem doma chodit vrstvou prachu). Když jsem unavená, tak prostě na chvíli vypnu, zahodím učebnici a kouknu se na nějaký film, zajdu na kafe, jen tak se projít apod., a vůbec z toho nemám blbý pocit.

Zkrátka, došlo mi, že náš život je příliš cenný na to, abychom se pořád někam hnali, a přestávali tak vnímat to, co je skutečně důležité. Odpočinek je velice důležitý. Najít si každý den alespoň půl hodinky na to, abychom rozmazlovali sami sebe by mělo být samozřejmostí. A naučit se, že všechno nemusí být hned, není zrovna snadné, ale usnadní vám to život. Nakonec opravdu platí, že nejlepší je jen tak plout a až tak moc to všechno nehrotit. Ono se to vždycky nějak poskládá. Možná to nebude hned. Ale rozhodně je lepší zpomalit a zklidnit se, a nechat si na všechno dost času. :)

Co vy? Umíte zpomalit, nebo jste neustále rozlítaní?

No comments :

Post a Comment

Odkazy na vaše blogy v komentářích mi nevadí. Ale, prosím, nepište sem odkazy na své giveaway, žádosti o hlasy a podobně. / You can post links to your blogs. But, please, do not post any requests for votes, your giveaways and so on.