12/07/2016

Jak jsem úspěšně vyděsila (asi) nevinnou čivavu. V jednom jediném kroku. P. S.: Návod je vhodný i pro všechny, kdo jsou zcela nešikovní!

Jako dítě jsem bývala značně hyperaktivní. No jo, vlastně nebyla. Tehdy na to ještě nebyl termín. Zkrátka, byla jsem neposedná. Dost neposedná. Ba ne, to ještě není ono. Spíše se mnou šili všichni čerti.
Pravda, ještě na střední jsem tancovala a cvičila alespoň třikrát týdně a celkově jsem dost lítala venku. Ale na vysoký jsem měla pocit, že má energie jde nějak do háje. A poslední rok, co už jsem pomyslný dílek pracujícího lidu, který kromě toho, že vydělává na sebe, poskytuje ze svého výdělku nemalou část státu, aby si kluci ministerští mohli válet šunky, jak se říká.
Nuže, k tématu dne. Poslední dobou začínám být zase nabitá energií. I po ranním vstávání, práci, vaření i jiných pravidelných činnostech, chodím s kámoškou či ségrou na procházky a tancuju několikrát týdně. Ještě v tom nenacházíte tu čivavu? To v pořádku, ještě tu nebyla.
Takže, dnes k večeru jsem šla na trénink jazzu. Dvě minuty předtím než mi odjíždí spoj. Přitom moc dobře vím, že sto dvacet vteřin už je tak ťip ťop. Jenže to bych nebyla já, abych doma ještě něco nezapomněla. Pár metrů od baráku, kde nějaký sympaťák v mém věku venčil čivavu, jsem sama sebe vyděsila zjištěním, že jsem v pokoji nechala něco, co nutně potřebuju. Protože jsem zkrátka a dobře někomu slíbila, že něco někam zanesu. A sliby se plní, že jo. Nebo alespoň já to tak dělám. No a tady to přijde!
Rychle jsem zazvonila na mamku a ta mi tu věc ochotně přinesla mezi dveře. Ještě se mi smála, že budu muset dobíhat.
Jako blesk jsem zase vylítla z domu a pořádně třískla nekvalitními vchodovými dveřmi, které vymyslel nějaký totální blb (nikdo z mých příbuzných podotýkám!) a se kterými v teplém počasí musíte prostě prásknout, aby se dovřely. A teď už je fakt na řadě náš hrdina dne.
Ve chvíli, kdy jsem vší silou zabouchla dveře a běžela ze schodů, mladík s čivavou byl zrovna kousek ode mě. Ta malá roztomilá chlupatá kulička se chudák tak vyděsila, že leknutím skočila přes celou šířku chodníku (fakt bych nečekala, že v takovém psovi bude tolik síly) a vyděšeně štěkla. Bohužel jsem neměla čas se jí omluvit, ale koutkem oka jsem ještě stačila vypozorovat, jak její páníček zvedl pohled od svého mobilu a zmateně se za mnou otáčel.

Takže jak vám říkám, kvalitně vyděsit maličkou čivavu zvládne i absolutní nešika. Případně kdokoliv, kdo umí chodit pozdě a má dost energie na to, aby řádně práskl dveřmi. Návod lze možná použít i na jiná zvířata, zatím jsem ale nezkoušela, tak nemohu posoudit.

No comments :

Post a Comment

Odkazy na vaše blogy v komentářích mi nevadí. Ale, prosím, nepište sem odkazy na své giveaway, žádosti o hlasy a podobně. / You can post links to your blogs. But, please, do not post any requests for votes, your giveaways and so on.