25/05/2016

... když najednou někam zapadáš

Pamatuju si časy, kdy jsem jako dítě měla pocit, že nikam nepatřím. Teda, kromě rodiny. Když se nad tím tak zamyslím, nejjednodušším obdobím byla školková fáze. Tady si tak nějak hrál každý s každým a nebyl problém. I když ... občas se holky servaly o nějaký kočárek a já jakožto neprůbojný tele skončila s tím nejhorším, totiž tím odřeným bez střechy. Tak jsem si šla hrát s klumama. Třeba na rodinu. Nebo jen tak se stavebnicí.
Základka pro mě byla de facto nutným utrpením. Nebo takhle, první stupeň byl vcelku fajn. Měla jsem pár kamarádek z vedlejší lavice, které bydlely v sousedství a se kterýma jsme po škole do pozdního odpoledne skákaly gumu nebo je tak lítaly mezi bárakama. A přesně tou dobou jsem potkala svou nejlepší kámošku, se kterou se dnes známe už osmnáct let!
Jo, jo ... druhý stupeň ... nejtěžší období života. Doma to nebylo zrovna snadný, a navíc se ve mě tou dobou začal probouzet knihomol a vnitřní kreativec, a já tak o přestávkách i po škole raději seděla někde o samotě v koutě a četla knížky od Jacqueline Wilsonový nebo Anthonyho Horowitze. V nějakých dvanácti jsem si usmyslela, že budu spisovatelkou (nebo něčím v tom smyslu, čemu se dneska říká copywriter), a tak jsem psala, psala a psala. Všude. Kdekoliv. Ve škole, doma po škole, na dovolený, večer před spaním ...
Střední se dala snést. I když jsem měla nevyřčenou nálepku podivnínky, která je zkrátka krapet jiná než ostatní holky v jejím věku, měla jsem tu jednu kámošku, který jsem s držela, a byl pokoj. To, že mě někdo drbal, mě moc netrápilo. Protože tu vždycky byla kniha nebo věrný papírový blok, a ty mě vždycky bez keců vyslechly.
No, vysoká, hm ... to vám nebylo o moc jiné. První dva roky jsem byla tak nějak sama za sebe. Možná až moc. Štvalo mě dělat seminární práce ve skupinách. Protože to se člověk často musel paktovat s lidma, který do tý doby maximálně pozdravil na chodbě. Až když mě v druháku učitel vyrazil od zkoušky, na opravným termínu jsem potkala spřízněnou duši, která je dodnes mou blízkou přítelkyní, které si moc vážím.

Avšak víkendem, který mi změnil život, byly ty čtyři dny po státnicích, kdy jsem díky neuvěřitelné shodě "náhod" našla něco, co jsem tak dlouho nemohla najít. Našla jsem naprosté pochopení pro to, co jsem vždy v srdci cítila jako správné. Od pátku třináctého června jsem začala potkávat úžasné lidi, se kterýma se dodnes moc ráda vídám. A v několika z nich jsem našla tak skvělé přátelé, že budu osudu asi vždy vděčná, že mi je poslala do života. Přátele, kterým mohu říct všechno a o kterých vím, že mi stojí za to, aby jim odpustila, když mě občas těžce naserou svým cynismem, ironií či nevyžádanou prostou upřímností. Přátele, se kterými vzájemnou pomoc bereme jako nevyřčenou samozřejmost (a nikdy nečekáme, že za pomocnou ruku dostaneme něco nazpět).
A ano, abych nezapomněla! Díky bláznivému desetiměsíčnímu pobytu v Praze, který mi přinesl mnoho náročných životních zkoušek, jsem získala báječnou kamarádku, který byla nějakou dobu mou spolubydlící a která jako jeden z mála lidí pochopila ty podivné procesy v mé hlavě i na duši. A která miluje Jana Nerudu stejně, jako já miluju Karla Hynka Máchu. A že to nechápete? Ani nemusíte. Protože já vím, že ona to pochopí.

Děkuji vám všem, kdo mi dáváte pocit, že někam zapadám. Vám, kteří mě pomáháte utvrzovat v tom, že cesta, kterou jsem si zvolila, je ta správná (i když mě tolik lidí nechápe a někdy i odsuzuje). Vám, kteří mi připomínáte, že jediný, kdo může změnit můj život, jsem já sama. Se svou svobodou, nezávislostí, občas až přehnanou upřímností a neutuchající vírou v to, že svět se dá zachránit.

S láskou, Zuzi

Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram

1 comment :

  1. Takoví lidé jsou v životě důležití, hlavně jejich podpora. :)
    http://styleman.cz

    ReplyDelete

Odkazy na vaše blogy v komentářích mi nevadí. Ale, prosím, nepište sem odkazy na své giveaway, žádosti o hlasy a podobně. / You can post links to your blogs. But, please, do not post any requests for votes, your giveaways and so on.