13/03/2016

Vrať se na zem!

Občas, když vnímám, co se kolem mě děje, chodím na určitá místa, bavím se s některými lidmi... mívám pocit, že snad žiju na jiné planetě. Ve svém vlastním světě, který nezná zlo, násilí, negativní emoce, který je plný lásky, porozumění, souladu s přírodou. Až si někdy říkám, zda nejsem naivní.

Nuže, možná jsem trochu naivní. Ale nemyslete si, že mám nějaký kdovíjak snadný život, že jsem se nikdy nesetkala s násilím (i tím psychickým), zlem nebo negativismem. Ze jsem nikdy neztratila někoho blízkého. Že nemusím pracovat a že můžu rozhazovat peníze, jak se mi zlíbí. Naopak, už jsem si v životě leccos prožila. A velkou část toho, co dnes mám, jsem si musela (někdy i tvrdě) vydobýt. Ale nemám potřebu to rozmazávat. Vše, čím se člověk prošel, ovlivnilo to, čím je dnes. Ale je jen na nás, zda ty náročné zkušenosti přijmeme jako obohacující lekce, díky kterým můžeme růst, nebo si raději budeme hrát na chudáčky, kteří potřebují, aby je druzí litovali.

Takže abych se dostala k tomu podstatnému. Chvílemi se mi zdá, že spousta lidí vidí na životě jen to náročné, negativní a ... zkrátka nepříjemné. Já se ovšem naučila tohle vše zkrátka akceptovat, a jít dál. Stále věřím v lepší svět. V to, že když každý začne sám u sebe, svět se stane lepší verzí sebe samého. A nejeden člověk už mě pro to zařadil do škatulky "naivka" a uštědřil mi radu typu "vrať se na zem."

Že je nemožné změnit svět, to jsem slyšela už tolikrát. Přeci tím, že přestanu jíst maso, používat tradiční chemickou kosmetiku testovanou na zvířatech, nosit plastové tašky, koukat na televizi a tak dále, svět nezachráním.

Že prý bych si raději měla dodělat pořádného magistra, než studovat "nějakou takovou" fytoterapii, která mě neuživí. Že bych si měla najít normálního chlapa a skoro s ním pomalu zakládat rodinu, než být nespoutanou ženou žijící v komunitě. Že bych měla o víkendech víc chodit mezi normální lidi, než běhat po lesích za skřítky nebo chodit mezi podobně laděné "podivíny".

A víte co? Raději budu divná, naivní a spokojená, než ze sebe dělat něco, co nejsem. Nepotřebuji splynout se stádem, které se bojí mít vlastní názor. Nepotřebuji se všem zavděčit. Lidi, kteří nesnesou můj upřímný pohled na svět, ve svém životě nepotřebuji. Naopak už jsem za ta léta, co jsem v tomhle vtělení, potkala pár stejně naladěných lidí, kteří mě berou takovou, jaká jsem. A pár z nich dokonce sdílí to, že svět může být krásným místem. Avšak jsme to pouze my a nikdo jiný, kdo ho může proměnit. Jak mi jedna má blízká kamarádka připomněla: 

"Svět nepotřebuje více úspěšných lidí. Svět zoufale potřebuje více mírotvůrců, ranhojičů, vypravěčů a milovníků všeho druhu."
A já se rozhodla být milující ženou. Být pisálkem i bylinářkou. Pomáhat druhým, když to zrovna půjde. Není to oběť. Je to poslání. Dobrovolný dar světu. Protože on nás potřebuje. Ne, není to naivita, je to skutečnost, kterou žijeme. Jen někteří stále nosí tmavé brýle.

Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram

2 comments :

  1. ty prosím tě, až budeš někdy v Brně, dej vědět jo? Mám pocit, že mi lezeš do hlavy a bylo by fajn tě poznat .)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Když čtu tvůj blog, mívám podobný pocit. :D Určitě dám vědět! Plánuju navštívit kamaráda, který v Brně žije. :) A taky tam prý mají pěknou bylinkovou zahradu od Masarykovky.

      Delete

Odkazy na vaše blogy v komentářích mi nevadí. Ale, prosím, nepište sem odkazy na své giveaway, žádosti o hlasy a podobně. / You can post links to your blogs. But, please, do not post any requests for votes, your giveaways and so on.