30/12/2016

Hlavně ať je to bio, eko!

Přírodní kosmetika a ekologická drogerie jsou mi velmi sympatickými obory. Už před nějakými deseti lety, když jsem nastupovala na střední, jsem se začala zajímat o problematiku testování na zvířatech a zrovna leaping bunny byl prvním certifikátem, se kterým jsem se seznámila. Nabízí jistotu, že daný výrobek ani v něm použité suroviny nebyly testované na zvířatech. (Upřímně řečeno, dnes jsem ještě raději za certifikát vegan). Pravda, už tehdy se mi dosti zúžil výběr produktů v drogerii (kam už dnes prakticky nechodím). Pamatuju si, když jsem o pár let dříve začala experimentovat s přírodními šampony od Santé, Lavery a Alverde. Nic moc jiného u nás tehdy běžně k dostání nebylo.
A dnes, o nějakých deset let později, jsou mé znalosti kosmetiky o něco rozšířenější (a to nejen díky tomu, že pracuji v oboru). Výrobek, který sám sebe prohlašuje za "přírodní", a přitom nemá žádný certifikát, obsahuje kdejaký (byť o něco šetrnější) chemický sajrajt a ani se nepochlubí zemí původu, mi do košíku nesmí. A ano, napadají mě hned dvě nebo tři konkrétní značky, které si hrají na přírodní a používají PEGy, parafín, vazelínu apod., ale mým cílem není je tady označit a dělat jim špatnou reklamu. Osobně pevně věřím tomu, že ten, koho to zajímá, si relevantní informace opatří sám. :)
Je pravda, že moc kosmetických produktů nepoužívám. Ale třeba deodorant, mýdlo a zubní pastu si kupuju vcelku pravidelně. Ale pleťovým maskám, peelingům a podobným věcem jsem na chuť zatím nepřišla. Když už mám tu potřebu, snadno si něco takového splácám doma sama. Nebo i balzám na rty, tělové máslo a tak. Naposledy jsem vyráběla prací gel, se kterým jsem moc spokojená (a recept bude brzy taky!
Trochu mě ale zaráží jedna záležitost, a upřímně, jsem v tom ještě trochu pokrytec. Je moc hezké, že se lidé začínají stále více zajímat o přírodní kosmetiku a ekologickou drogerii. O tom, že přírodní kosmetika a bio kosmetika jsou dva pojmy, se tu rozepisovat nechci. Ale zkrátka to, že je krém z přírodních surovin, ještě neznamená, že je bio. Ale poslední dobou moc nechápu to, že se lidé v honbě za kvalitními produkty až tolik nezajímají, odkud daný výrobek je. Jasně, je fajn, že to a to má certifikát Natrue, Ecocert apod. Ale když to k nám povezeme z druhého konce světa, trochu to podle mě pozbývá smyslu. K čemu mi je, že si koupím úžasný přírodní krém ze surovin v bio kvalitě, se čtyřmi certifikáty, když ho stejně musel někdo dopravit přes půl světa? No nevím jak vy, ale já nejsem až tak naivní, abych si myslela, že ho někdo nesl tisíce kilometrů v batohu na zádech.
Co se snažit více podporovat místní, byť i maličké výrobce? Proč nezkusit tuhý šampon, deodorant nebo krém na ruce, který vyrobil někdo v naší zemi, nebo třeba přímo v našem kraji? Nebo proč si rovnou nezkusit vyrobit něco doma?
Jasně, můžete namítat, že suroviny jako olivový či arganový olej, bambucké máslo a tak asi stěží vypěstujeme v českých luzích a hájích, a já s tím souhlasím. Ne všechno si obstaráme sami. Ale na druhou stranu, kdeco se dá nějak nahradit. Když budeme chtít. A mě osobně vždy potěší, když si pořídím něco od českého výrobce a vyměníme si k tomu pár milých slov, než když nakoupím u velké mezinárodní značky, za kterou ty lidi nevidím.
Ale abyste si nemysleli, sama používám arganový olej z Maroka či bambucké máslo. Ale zbytek kosmetických produktů mám povětšinou od německých značek nebo od malých českých výrobků. 
A ano, není to jen o kosmetice. Také jsem nedávno měla ohromnou radost z toho, když jsem na nově koupených ponožkách viděla, že jsou vyrobené v České republice. A když jsem si pořídila vlněný svetr a zjistila, že je made in Italy, radovala jsem se, že ho nevyráběly děti v Číně nebo třeba ztrhané ženy v Bangladéši. :)

25/12/2016

Kávová láska kvete v Brně!

Zanedlouho tomu budou tři měsíce, co jsem strávila čtyři dny ve velice příjemném a přátelském městě, které si mé srdce získalo již ve chvíli, kdy se jeho název objevil na ceduli. Přišla jsem si tu jako doma. V jeho centru, kde skoro každý roh voní čerstvě pomletou kávou, jsem se zorientovala vcelku rychle, a tak jsem se během svého pobytu každý den rozmazlovala v alespoň jedné kavárně. A víte, jediná věc, která mě mrzí, je ta, že jsem těch kaváren nestihla navštívit víc! Takže Café Atlas, Punkt a jiná místa (jako třeba to místo s cupcaky na Svoboďáku)  musí holt počkat na příště ...

A teď už k těm kavárnám, které si mě získaly. Ačkoliv jsem z Plzně i Prahy zvyklá na to, že ne vždy, když jde o kávu, odcházím s plně uspokojenými chuťovými buňkami, Brno bylo zářnou výjimkou! O důvod víc, proč sem zavítat zas někdy příště. První kavárnou, kterou jsem navštívila, byl Mezzanine v Údolní ulici. No jo, pravda, pracuje tu můj kamarád (a zároveň můj tehdejší hostitel a průvodce v jedné osobě), takže jsem tu během těch pár dní strávila v součtu hodně hodin, ale i tak bych na tohle místo pěla chválu. Prostředí je moc příjemné, obsluha velmi milá a káva výborná. Já měla to štěstí, že se zrovna konal Týden kávy, takže jsem si tu užila cupping, přípravu indické kávy i absinthový večírek. Ale i kdybych tu byla v jakoukoliv jinou dobu, odcházela bych odtud se spokojeným bříškem, jelikož cappuccino z rukou šikovných baristů, mňamózní dortík a přátelská atmosféra jsou zkrátka něčím, za čím se chcete vracet!

Druhý den ráno jsem celá natěšená zavítala do Skogu na Dominikánském náměstí. Na tohle "hipsterké" místo jsem se obzvlášť těšila! (Stejně jako na Arboretum.) Z bytu jsem to měla co by kamenem dohodil, ale i tak jsem málem zabloudila (vidíte, jak si protiřečím?!), než jsem tohle místo našla. Hned po vstoupení dovnitř jsem užasla! Kavárna vypadala ještě lépe než na fotkách! Pěkně jsem se uvelebila na malém gauči a objednala si cappuccino od velice milé obsluhy. K mému potěšení i tady vědí, že ke kávě patří sklenice (a ne panák) vody. Káva chutnala vskutku báječně! A já si ji šetřila, jak jsem mohla, zatímco jsem četla svého milovaného Khalila Gibrana. Musím říct, že jednoduše a vkusně zařízený interiér a tišší prostředí mi plně vyhovovalo. A jakmile budu zas někdy v Brně, určitě se stavím!


Předposlední den vedly mé zvídavé krůčky do Melounového cukru ve Františkánské. Místo s takovým poetickým názvem zkrátka v mém cestovatelském deníku chybět nesmí (ano, vedu si v diáři seznam kaváren, ke kterým pak případně kreslím srdíčka, když mě zaujmou). Prostředí tu tentokrát bylo jinačí. Útulná kavárnička s decentní výzdobou si mě také získala velmi rychle, stejně jako jejich vynikající cappuccino s krásným latte artem i banánovočokoládový cheesecake. A víte, co je moc milé? Když ke kávě dostanete i mandličku v župánku! Jen se nelekněte vtipných štítků na dveřích, až tu zavítáte na toaletu. :D

No a poslední ráno jsem si zaskočila do Momenty, kterou najdete na Zelňáku. Jelikož mě zdejší, lehce industriální prostředí příliš netáhlo, objednala jsem si cappuccino s sebou. I když jsem na něj čekala o něco déle (což se ale dá pochopit vzhledem k tomu, kolik lidí tam bylo), i tentokrát byl můj jazýček spokojen. Cappuccino bylo opět skvělé, s krásným mléčným obrázkem. Ale jak říkám, vysedávat bych tu asi nemusela, interiér mě osobně moc nezaujal.

Brněnské kavárny mě vskutku rozmazlily. Domů jsem tedy odjížděla trochu nerada. Zato s velkým poučením do života. A sice s takým, že pěna se nesbírá lžičkou ihned po naservírování kávy, ale pěkně se nechává být tak, kde je! Hm, možná to byl jen vtip. Ale znělo to natolik přesvědčivě, že to od té doby, ani nevím proč, dodržuji. :D A taky jsem zjistila, že se mám ještě co učit, protože v kávě neumím cítit tóny čokolády, kytiček nebo třeba ovoce!

22/12/2016

Nečekaná překvapení

Tedy, hned na úvod mě napadá, že to spojení je trochu nesmyslné. Překvapení nejsou čekaná, to by přeci nedávalo smysl. Očekávané překvapení už není překvapením. Nýbrž jen potěšením. Takže ten název je vlastně hyperbola. Vskutku. Taková ta literární přehnanost, která je mým uším milá, a tak ji běžně využívám i v mluveném projevu (a ne každý ji snese).
Nejprve jsem si říkala, zda chci o něčem takovém vůbec psát. Přemítala jsem, zda chci mluvit o svých zážitcích, které se bezprostředně týkaly i jiných lidí. Nerada bych se někoho dotkla, nebo tak něco. No a pak jsem si řekla, že nebudu konkrétní a budu trochu zamlžovat. Tak, aby se v tom dotyčný nenašel (nebo ho v tom alespoň nenašel někdo jiný).
Nuže, je tomu rok a dva měsíce, co mi prostřednictvím jedné nejmenované sociální sítě napsal jakýsi mladý muž. Zaujal ho můj blog, mé názory, mé fotografie na další sociální síti, a tak mě oslovil. Psali jsme si dlouhé zprávy. O životě. A zjišťovali, že jsme si tak nějak podobní, až jsme se setkali. Bylo to milé, ač trochu rozpačité. Návštěva kavárny byla taková oťukávací. Procházka městem až k řece už byla uvolněnější. Jenže já nána pitomá zapomněla, že jsem huba nevymáchaná. Zkrátka jsem až nechutně upřímná. A navíc takový psycholog amatér. No a když na prvním setkání provedete otevřený rozbor mužské duše, dotyčný už se pro příště zmůže jen na pár sms, načež později kontakt úplně ukončí ...
Včerejšek byl zvláštní. Slunovratový pozdní večer s sebou přinesl milé překvapení. Opět mi napsal jakýsi neznámý muž. Teda upřímně, když mi ta zpráva přistála na té nejmenované sociální síti patřící k blogu, říkala jsem si: To zas bude nějaká marketingová nabídka. Nebo nějaký cvok (což se zatím plně nevylučuje). Ale když jsem si ta slova přečetla, měla jsem z toho moc hezký pocit. Až mě zahřálo u srdce. Dotyčný to se slovy opravdu umí, to se musí nechat. (A ač si myslí, že je mi naprosto neznámý, již jsme se letmo setkali.) Pečlivě vybrané výrazy dávají vzniknout jakési slovní harmonii. Tak hezky se to četlo! Prvně, podruhé i potřetí. Božinku, jak já miluju, když se lidi umějí takhle krásně vyjadřovat!
Ten příběh možná nemá kdovíjak úžasnou pointu, ale třeba bude pokračovat rozhovory nad šálky s voňavou kávou (nebo hrnky s dobrým čajem), které se mohou stát inspirací. Protože spisovatelé, i když nejsou kdovíjak dobří a slavní, se rádi nechávají inspirovat každým zážitkem, který život přinese.
Každopádně dotyčnému děkuji za moc příjemné slunovratové překvapení, bylo vskutku nečekané! ;)

17/12/2016

Nefalšovaný domácí chleba!

Jestli něco miluju, tak je to kreativní činnost. Už se ani neumím nudit! Dřív jsem dokázala jen tak se válet na gauči a přepínat programy nebo prostě nedělat nic. Ale teď to neumím. Jakmile mám volný víkend (což se v zimě stane často, protože člověk tolik necestuje), vyrábím nějakou kosmetiku, peču, rozšiřuju si znalosti o kosmetice a všech těch ingrediencích nebo třeba mučím svou mysl tao te ťingem, který mi dává docela zabrat, či se duchovně vzdělávám.

No a protože touha upéct konečně pořádný domácí chleba stále rostla, v listopadu to propuklo. Vlastně mě k tomu inspirovala jedna kouzelná bytost, která se mi inspirací stala již mnohokrát. :) A tak jsem zkoušela různé recepty, plakala nad nevyběhlým kváskem, nadávala, okusovala tuhé těsto a vyhrožovala, že se na to vyseru. (Nebudeme si nalhávat, že jsem celý čas uhlazenou dámičkou, která nemluví sprostě). Vlastně těch nadávek lítalo víc. A moje prohlašování, že s pečením končím, mě stejně přes noc vždy přešlo.

Nakonec jsem po vyzkoušení x receptů zkusila trochu kombinovat, a nakonec se zadařilo. A o tom, že to nebyla jen náhoda, mě přesvědčil včerejšek, kdy se bochník znovu povedl. Takže třikrát hurá a jde se na věc! (Ne na "tu" věc, ale na tu věc čili na pečení.)


Připravte si:
500 gramů mouky (já dávám chlebovou žitnou, chlebovou pšeničnou a špadlovou v poměru 2:1:1)
20 gramů čerstvých kvasnic
půl lžíce cukru
cca. 450 ml vlažné vody
lžíci soli
2 lžíce oleje
1 lžíci (jablečného) octa
šálek semínek (slunečnice, len, sezam, konopná)
lžíci anýzu
lžíci kmínu

A takhle na těsto:
Do velké mísy nasypte všechny druhy mouky, promíchejte je se solí a vytvořte důlek. Do toho pak nadrobte kvasnice, zasypte cukrem a zalijte trochou vody. Dejte pěkně do tepla /třebas na topení) a přikryjte utěrkou.
Za nějakou dobu (bývá to cca. čtvrt hodina) vyběhne kvásek, a to je čas přidat zbytek vody, olej, ocet, semínka, kmín a anýz, který jste předtím lehce pomlátili v hmoždíři (nebo jako já paličkou, která bývala na maso, protože jsem nic jiného vhodného nenašla). Těsto řádně promíchejte, opět přikryjte a nechte asi 30 minut opět v klidu v teple. Pěkně vyroste.
Já to dále většinou dělám tak, že těsto přeliju do formy vyložené pečicím papírem a ještě nechá asi 15 minut pod utěrkou. Potom ho přesunu do trouby vyhřáté na 180 °C a peču 45 minut. Po vyndání z trouby doporučuji hotový chleba co nejdříve vyklopit z formy, protože by se snadno zapařil, a lehce se tak probořil.  

No a řekněte sami, takové to sobotní ráno, kdy vstanete s vědomím toho, že na vás v kuchyni čeká čerstvý chleba a že k němu můžete vytvořit třeba medovou pomazánku, je velmi příjemné. Já ho dnes měla jen s máslem, ale na medíček se chystám zítra!

15/12/2016

Zuzančina cesta za vlasovým mýdlem


Ahoj všichni!


Nevím, jak vy, ale já si náramně užívám tu atmosféru, která je teď v ulicích. U nás v centru města je to úplně pohádkové. Trhy, ozdobičky, voňavé sladké dobrůtky (a výborný mošt s rumem!), to všechno mě moc baví! Od té doby, a že už je to pár let, co neslavím Vánoce, paradoxně si to vše užívám víc než dřív. Dát si ten mošt s rumem nebo svařené víno, k tomu trdlo či pražené mandle a jen tak kecat s někým, kdo jde se mnou městem ... Nebo i když jdu jen domů z práce ... Zkrátka jsem asi holt romantik. :))


No a jelikož už se téměř rok věnuji profesně přírodní kosmetice, ekologické drogerii a sem tam i zdravým potravinám a doplňkům stravy (ódy na chlorellu a spirulinu někdy taky budou), ještě intenzivněji teď hlídám, co si dám na tělo i do něj. A moc ráda vyrábím třeba balzámy na rty, krémy na ruce a tak.

Nyní konečně k jádru pudla. Tak tedy, najít šampon, který by vyhovoval mé citlivé pokožce i vlasům barveným hennou, to byl úkol! Začínala jsem vlasovým mýdlem Šiva (levandulovým nebo s hennou), ale ten mi hrozně stahoval hennu, a to se mi nelíbilo. Jinak je ale moc fajn! Tak jsem pak zkoušela tekuté šampony, a nakonec i jeden tuhý. Vždycky to dopadlo buď tak, že mě svědila hlava, nebo jsem měla vlasy přerušené, nebo naopak ulepené či zplihlé. A nakonec to dopadlo tak, že ...

Zjistila jsem, že mám alergii na veškeré sulfáty. Nejen na laureth či lauryl, ale i coco, který je sice vyrobený z kokosového oleje, ale není o moc šetrnější než dva předchozí. A tak moje pokožka nepěkně reagovala jak na přírodní šampony od Urtekramu, tak i na rádoby přírodní Naturu Sibericu, ale bohužel i na tuhý šampon (šampuk), který jinak mým vlasům seděl dokonale. Ale co naplat, pokud to nesedí pokožce, jde to z domu. :(

Omlouvám se za kvalitu, ale fotila jsem večer po práci. ;)

Jen tam pro upřesnění. Sulfáty neboli tenzidy jsou chemické látky, které se přidávají do šamponů či sprchovým gelů a mají za úkol tvořit onu krásnou pěnu, protože lidí si stále myslí, že bez bublinek není kvalitní očisty. Tyhle sulfáty mají ale neblahé účinky na pokožku, kterou mohou dráždit a vysušovat. U citlivějších jedinců to hrozí o to víc. Vím, o čem mluvím. Drbala jsem se jak pes!

A tak jsem se nakonec po experimentech vrátila k vlasovému mýdlu, konkrétně od Bon Savon. Paní, která je vyrábí je mimochodem moc milá! Teď mám doma konkrétně mýdlo 2 v 1, které má úžasnou vůni tymiánu, jalovce a bergamotu. Celkově jsem s vlasovými mýdly moc spokojená a určitě je doporučuji všem, kdo nesnesou tenzidy nebo mají třeba problém s maštěním vlasů.

Pozitiva (kvalitního) vlasového mýdla:
-mají čistě přírodní složení plné olejů a bylinek
-jsou skvělé na cestování
-nedráždí pokožku
-nevysušují vlasy, nemastí
-vlasům dodají objem a jakoby je natuží
-zkracují interval mezi mytím
-pečují o vlasy i pokožku
-dlouho vydrží
-jsou cenově příjemné
-atd.

Nevýhody:
-složitější aplikace
-mají zásadité ph čili je nutno oplachovat vlasy v závěru vodou s octem/citronem
-trvá to, než si na ně vlasy zvyknou
-horší dostupnost
-mohou vymývat hennu

Ještě pár slov k tomu, jak se s takovým mýdlem člověk sžije. No zkrátka, jste-li celé roky zvyklí na chemii, může trvat i dva měsíce, než si kadeře zvyknout. Nebojte se toho! Já měla první měsíc vlasy mastné (jak navoskované), místy krepaté apod. Ale pak se to srovnalo, a teď je to dokonalost! Jsou pevné, lesklé a mají super objem. Svědění hlavy se nekoná (takže se pokožka nepotřebuje tolik mastit na obranu). Vlasy se nemastí jako dřív (ona i ta mastnota je teď celkově jiná) a mytí jednou za tři dny mi akorát stačí (většinou poslední den nosím cop/culík). I lidé mi vlasy chválí, na což mi ženy slyšíme. :)
Na složitější aplikaci (u dlouhých hustých vlasů) už jsem si zvykla. Upřímně, je to moc příjemná procedura, nechtěla bych se vracet k tekutým šamponům. No a závěrečný oplach mě také baví. Když mám čas, vařím si bylinné odvary či nálevy z kopřivy, lopuchu, lichořeřišnice, heřmánku nebo šalvějě. Když ne, použiju vodu. Vždy ale přidám citron/ocet, aby se vyrovnalo pH. Dávám tak 2 polévkové lžíce na půl litru tekutiny. Ale každý si musí vychytat svůj poměr.
Já už prostě na vlasy nic jiného nechcu. :D

Kdyby vás zajímalo ještě něco, neváhejte se ptát. :)

08/12/2016

Kouzlo papíru

Kouzlo papíru - ručně psaných dopisů. Ach, jak ráda já dostávám dopisy. Nebo třeba pohledy. Třeba můj děda mi vždy posílá k narozeninám nějaké krásné přání (babička posílala také, když ještě byla mezi námi). Ale jinak lidi dopisy moc neposílají. Zlenivěli a stali se držgrešlemi, kterým je líto utratit za známku, a taky jsou líný zajít na poštu.
No a protože dopisy jsou prostě bájo, dohodly jsme s mou nejlepší kámoškou, která je na rok ve Švýcarsku, že si budeme posílat dopisy. Ano, obě disponujeme e-mailovou schránkou a máme fejsbůk (ostatním desocializačním sítím nehodluji, ale ono takové to posílání několika vět ve chvíli, kdy jste chytli wifinu, zkrátka není to pravé. Naštěstí ještě existují lidé, kteří si najdou čas, aby vytáhli papír a tužku a obětovali 27 korun (tolik stojí pošta do Švýcar), a udělali tak radost někomu, komu na nich záleží.
V posledních dnech jsem nedočkavě kontrolovala schránku, jestli náhodou už nepřišel. A dnes dorazil! Byl tam! Zabalený v obálce, opatřený dvěma známkami i něčím navíc. A já hned při večeři, pěkně nad talířem, četla slova své kamarádka. Měla jsem takovou radost, která se ani nedá slovy popsat. Byl to pocit, který elektronická komunikace zkrátka nezprostředkuje. Není to virtuální, je to opravdové. Držíte v ruce list papíru, pečlivě složeny a zaplněný osobitým rukopisem. A hřeje vás z toho u srdce, protože víte, že ten dotyčný člověk kvůli tomu musel vstát z gauče/židle/postele/křesla, jít s tím dopisem v chadném počasí na poštu a zaplatit za známku.

Zkrátka, dopisy jsou bezva. Pište je, dostávejte je a schovávejte si je. Já jich mám už plnou krabici. S mojí nejlepší kámoškou si je píšeme už od základky. A každičký nově příchozí vždy potěší! <3

04/12/2016

Spontánnost a kreativita jako antidepresivum

Ano, z toho názvu příspěvku kreativita a originálnost jen srší. No, jo, no jo, ironie je mou slabostí. Ale to už se asi nikdy nezmění. Nechci to měnit, baví mě to. Stejně jako spousta dalších věcí. Třeba ...

Občas dostanu chuť udělat něco hrozně spontánního. A v 99 % případů to ale stejně neudělám. Hrozný to se mou je. Fakticky! Ale tentokrát to bylo vážný! Měla jsem asi čtvrt hodiny na rozhodnutí. Vstala jsem asi v 10:05. V 11:14 jsem, po zblajznutí rýžové kašičky z ovesného mléka, koukla na facebook, zda-li mi nepsala kámoška. No a v 11:15 mi psala má praštěná bývalá spolubydlící, že má po 14 dnech konečně volný den. No zkrátka, po všem, co nás napadlo, jsem nakonec dospěly k tomu, že za ní přijedu. Takže jsem ve 12:07 nastupovala do autobusu, abych si užila 50minutové kochání se zamrzlou přírodou. To vám byla nádhera! Stejně tak dvě návštěvy Dhaby (indické vegetariánské restaurace, kdo by neznal) v různých částech centra Prahy, dlouhatánská procházka zakončená nejlepší kávičkou na Novém Světě a nekonečné kecání o životě doprovázené smíchem. To jsme zkrátka my dvě. <3 Chci tím říct, spontánnní  výlety jsou bezva. Musím něco takového podnikat časteji!

A když už neblbnu a ve volném čase někde nelítám, tak se zkrátka vydržím nudit asi tak pět vteřin. Nebo možná minutu, když to trochu přeženu. No a když jsem dneska vstala v době, kdy už někteří odkládají obědový příbor (ehm), začalo to dovádění v kuchyni, protože jsem prostě potřebovala palačinky. A když jsem udělala ty nudnější věci jako praní a uklízení, tak to přišlo! Touha tvořit. Tak jsem tvořila. Krém na ruce. A to mi nestačilo. Tak jsem prolítla internet, a bylo jasno. Konečně jsem stvořila gel na praní dle návodu od home-made.cz. Litr pracího zatím-ne-gelu vyjde na směšných 15 korun, když to zaokrouhlím nahoru. Jojo, zatím-ne-gel zkrátka potřebuje čas (jako každý chlap), aby si uvědomil, co vlastně chce. Takže já mu ten čas dopřeju. Dostane 24 hodin, aby se vybarvil (né, kecám, aby zgelovatěl). Nuže jsem na to zvědavá. Ale už teď z toho mám neskutečnou radost. Protože kreativita je zaručený antidepresivum, který vám doporučuju!

25/11/2016

Dost už emancipaci

Poslední dobou si kolem sebe všímám až přehnané feminizaci, která už chvílemi hraničí s argesí. Tedy abyste mě nepochopili špatně, taky jsem ženská, která se snaží být samostatná, soběstačná, snaží se stát nohama pevně na zemi a tak. Jenže mám pocit, že některé z nás už to přehání. Viděla jsem to zrovna nedávno. Holku se skupinou kluků, která měla potřebu dělat ze sebe tu hlavní ve skupině a docela dost agresivně se dala do jednoho z kamarádů. A on před ní jen couval a vysvětlovat jí, že s holkama se nepere. Upřímně, šel z ní docela strach.

Neustále teď někde čtu, jak jsou na tom ženy celkově špatně. Mají horší platy a vůbec to mají v životě těžší než muži. Řeknu vám to takhle, ještě nedávno jsem si to také myslela. Ale dnes už jsem toho názoru, že by se ženy měly více držet své ženskosti. Pro mě je skutečnou ženou osoba, u níž převažují energie ženské polarity, prostě ty správné holčičí vibrace. A dělat ze sebe dravou saň, která nutně musí vydělávat sto tisíc měsíčně, která si sama složí veškerý nábytek a která, řekněme, vyleze o víkendu na osmitisícovku a za každých okolností si bude hrát hrdinku, která nikdy nebrečí... tohle já zkrátka neuznávám. Už ne.

Pravá žena je podle mě taková, která se o sebe umí postarat, vydělat si na živobytí i vyměnit prasklou žárovku za novou. Ale také umí nechat muže, aby přestěhoval těžký nábytek, donesl domů velký nákup, aby o ni pečoval, když bude nemocná a tak podobně. A že dnešní muži takoví nejsou? Ale jsou, jen si to nejprve musíte srovnat samy v sobě, abyste ty "akorát mužné" muže našly. Mohu jen potvrdit, jak je příjemné trávit čas ve společnosti muže, který je jemný a citliví pečovatel a zároveň dokáže obstarat praktické životní záležitosti. :)

22/11/2016

Jsi tam, kde máš zrovna být

Nejprv jsem chtěla napsat "není to tak dávno ...", ale pak mi došlo, že už je to přibližně rok, což není úplná chvilka. Tak tedy, asi před rokem jsme se známými při pobytu na Šumavě dospěli k tomu, že aby byl člověk opravdu spokojený, měl by znát své místo ve světe. Jistě, potřebujeme místo, kdo se budeme cítit dobře. Nějakou lokalitu, kterou budeme s láskou nazývat svým, třeba i dočasným, domovem.
A mně v tu chvíli došlo, jak často spousta z nás nadává na poměry, ve kterých žije. Nelíbí se nám, že náš byt je hrozně malý, že je moc v centru, že je na příliš opuštěném místě, že k nám jezdí blbé spoje a tak dále a tak dále. Asi by každý z vás dokázal najít něco, co mu vadí.
Tolik lidí touží po tom, někam odjet. Zmizet. Doufají, že se tam budou mít lépe. A ano, pevně věřím tomu, že někteří takto skutečně najdou své životní štěstí. Ale na druhou stranu ...
Dnes už jsem toho názoru, že (jak praví Tisíc a jedna noc) pokud člověk nemá ráj ve vlastním srdci, nenajde ho ani v daleké cizině. A ještě více věřím tomu, že jsme tam, kde máme zrovna být. Naše duše je chytřejší než rozum s egem dohromady a ví, že tam, kde je, se má něco naučit. A že utíkat do ciziny jen proto, že to dělají ostatní, není zrovna šťastné řešení. I když, ono to zní lákavě. Nechat tu všechny a všechno a začít někde pěkně od nuly. Ale na druhou stranu, i místo, kde jsme úplně noví, nám jednou zevšední, a to, před čím jsme, možná i nevědomky, utekli, si nás stejně najde.
Přestala jsem řešit, co si myslí ostatní. Nebo co mi radí. Rozhodla jsem se, že budu za každou cenu naslouchat hlasu své duše. A je mi upřímně fuk, jak to vezmou ostatní. Pokud s tím mají problém, nebo budou mít dokonce potřebu mi ukládat rádoby rozumné rady do života, ať si jdou klidně o dům dál. Lidi, kteří mě nedokážou brát takovou, jaká jsem, ve svém životě nepotřebuju. A že budu společností považována za divnou? Hm, je to možné.
Já se ale rozhodla jí cestou, která mi přijde správná. A jejím mottem je to, že jsem tam, kde mám zrovna být. A upřímně? Od té doby, co jsem si začala vážit toho, co mám, a celkově se dívat na svět pozitivně, jsem šťastnější než kdy jindy. A že jednou v budoucnu, nebo třeba už brzy, bude skutečně čas se někam posunout? Jistěže bude, ale teď vím, že až to přijde, tak to s naprostou jistotou poznám. Do té doby si budu užívat toho, co je tady a teď. :)

Co vy? Jste spokojení tam, kde jste? 

29/10/2016

15 věcí ...

... které na životě miluji.

Nevím, jak vy, ale já jsem ten typ člověka, kterému špatná nálada nikdy nevydrží dlouho. Teda takhle, zpočátku, když se mi stane něco, co na mě zapůsobí negativně, bývám nepěkně vzteklá, protivná, sklíčená nebo třeba i plačtivá. A jsou dny, kdy se prostě ráno probudím a mám chmury. Stane se mi, že zkrátka nevím, kudy kam, a jsem z toho nešťastná, nemám chuť nic dělat ani nikoho vidět. Ale vždycky se rychle oklepu. Chtě nechtě jsem asi optimista. :)

No a když jsem dnes pročítala své oblíbené blogy, u Verči mě zaujal její nejnovější příspěvek o tom, co jí dělá šťastnou. Ne že bych chtěla opisovat, ale inspirovala jsem se a zamyslela se nad tím, které věci na životě miluji. :)

Miluji ...
-když na mě ráno po probuzení zvědavě kouká naše králičí slečna, aby mě přivítala
-a když mě zvědavě očichá a radostně mi olíže obličej
-pozorování všech těch rostlinek, které jsem vypěstovala
-vůni růžového vosku v aromalampě
-zírání na klidný plamen svíčky
-chvíle s milovanými přáteli, kteří se obejdou bez facebooku v mobilu
-chůzi ulicemi, které jsou zapadané listím
-svoji nástěnku plnou citátů a suvenýrů z přírody
-fairtradovou guatamelu v milovaném fialovém hrníčku z Francie
-nebo kvalitní kávu v příjemné kavárně
-svoji práci
-vůni parfému Paul Smith Rose, kterou používám už od střední (cca. 8 let)
-pohodové pod/zimní večery s knížkou/filmem, čajíčkem
-oříšky a všelijaká semínky
-cestování a poznávání nových míst

A spoustu a spoustu dalších důležitých věcí a méně důležitých detailů, které dokreslují náš život. Ale těchle 15 mě napadlo v momentě, kdy jsem příspěvek sepisovala. Doufám, že vás inspiruji a převezmete štafetu. :)

Krásné dny, Z. A.

21/10/2016

Zpomal a zklidni se

Tak nějak mi to před dvěma týdny řekl můj kamarád, když jsem za ním přišla do kavárny a dali jsme si zelený čaj s medem. I když pravda, já nepřišla. Já jsem přiletěla. V klidu jsem byla ještě asi deset minut předtím, když jsem seděla v Melounovým cukru a popíjela jsem skvělý cappuccino a pojídala čokoládovobanánový cheesecake ve společnosti Zlomených křídel od mého milovaného Khalila Gibrana. V tu chvíli mi přestal fungovat mobil. Odmítal přijímat hovory. A první, co mě napadlo, byla otázka: Co když mě bude někdo potřebovat? Ne, blbost!

Vstala jsem ze židličky a šla se projít s cílem dojít na Špilberk, Chtěla jsem ho vidět za světla. A v tu chvíli koukám, že mi psal kamarád, ať se ozvu, že se mi nemůže dovolat. Byli jsme domluvení, že mu dám vědět, až si užiju trochu samoty, ale vzhledem k tomu, že můj mobil se mnou nechtěl komunikovat, změnila jsem směr a vydala se do kavárny, kde pracuje. Cestou na mě všechno nějak padlo (začalo to už nad tím koláčem), a mně zase došlo, jak furt něco musím, jak mě někdo potřebuje a tak dále. Když jsem došla (dobře, přiletěla) na místo, dostalo se mi kromě objetí i cenné rady: Měla bys zpomalit a uklidnit se.

Ještě před rokem jsem bývala docela pomalý člověk. Taková ta "spící panna". Myslím, že můj problém začal ve chvíli, kdy jsem nastoupila do práce, která mě neustále stresovala a každý den jsem kvůli ní žila ve zběsilém tempu, které mému organismu vůbec nevyhovovalo, ale já blbá se tomu prostě tupě přizpůsobila. Ale o tom, jak jsem si to zdravotně odnesla, o tom zase až někdy příště.

Prostě jsem neuměla zastavit. Měla jsem pocit, že pořád něco musím. Ve finále to vypadalo tak, že jsem byla buď v práci, nebo se jí věnovala doma (což bývalo i dlouho do noci), psala jsem (druhá práce), nebo jsem se doučovala angličtinu a němčinu ... Když už jsem zrovna nepracovala nebo se nevzdělávala (a ano, jednou týdně jsem si hodinku na tancování našla), řešila jsem něčí problémy. A víte, co bylo nejhorší? I po tom, co jsem začala naplno věnovat jen psaní (což je většinou tak 30 hodin týdně), měla jsem pocit, že musím nějak využít i každičkou volnou chvilku, kterou nepracuju. Blázen, já vím ...

A pak konečně, nad skleničkou lahodného čaje, mi došlo, že nemusím dělat všechno. Nemusím se každý den kromě práce věnovat i studiu toho a toho jazyka, výživy a tak podobně. Není mou povinností pomáhat druhým řešit jejich problémy. To a to klidně udělám jindy (v nejhorším budem doma chodit vrstvou prachu). Když jsem unavená, tak prostě na chvíli vypnu, zahodím učebnici a kouknu se na nějaký film, zajdu na kafe, jen tak se projít apod., a vůbec z toho nemám blbý pocit.

Zkrátka, došlo mi, že náš život je příliš cenný na to, abychom se pořád někam hnali, a přestávali tak vnímat to, co je skutečně důležité. Odpočinek je velice důležitý. Najít si každý den alespoň půl hodinky na to, abychom rozmazlovali sami sebe by mělo být samozřejmostí. A naučit se, že všechno nemusí být hned, není zrovna snadné, ale usnadní vám to život. Nakonec opravdu platí, že nejlepší je jen tak plout a až tak moc to všechno nehrotit. Ono se to vždycky nějak poskládá. Možná to nebude hned. Ale rozhodně je lepší zpomalit a zklidnit se, a nechat si na všechno dost času. :)

Co vy? Umíte zpomalit, nebo jste neustále rozlítaní?

16/10/2016

Touha po svobodě ...

Je to osm dní, co jsem se vrátila z Brna, z města, které si mě získalo už po pěti minutách. Jakmile se objevila cedule "Brno", zalila mě vlna pozitivní energie (která mě trochu přešla na nádraží). Když mě pak vyzvedl kamarád a nějakých deset minut jsme příjemnou procházkou šli k bytu, kde žije, cítila jsem se velmi příjemně. Město bylo klidné, pozitivní, neuspěchané a jeho atmosféra velmi přátelská. Vlastně celý ten čas od středy do soboty jsem nasávala klid, který se v sobě snažím rozvíjet. Uvědomila jsem si, že jsem docela uspěchaná, že potřebuju zpomalit a zklidnit se. Člověk má pořád pocit, že toho musí tolik stihnout, a přitom mu vlastně uniká, o čem ten život má být.

A teď se konečně dostanu k tomu podstatnému. Jak jsme tak s kamarádem vedli dlouhé rozhovory o všem možném, došlo mi, že jsem nejen rozlítaná, ale také plná předsudků a názorů, které vlastně nejsou z mojí hlavy. Což mě sice neomlouvá, ale... 

Došlo mi, že se musím osvobodit. Když jsem hned druhý den v devět hodin ráno popíjela cappuccino ve Skogu, došlo mi, že je čas na změnu. Že je nanejvýš nutné, abych se osvobodila a začala už konečně žít svůj život. Vždycky jsem měla pocit, že mě někdo potřebuje. Že musím být tam, kde teď jsem, abych byla na blízku rodině a tak. A přitom mi vůbec nedocházelo, že žiju cizí životy. Že se nerozhoduju sama za sebe, ale spíše podle toho, abych někomu neublížila A v tu chvíli, kdy jsem v ruce držela Zlomená křídla od Khalila Gibrana a usrkávala pěnu z kávy, moje duše začala volat. Touhou po osvobození.

Začala jsem přemýšlet. Kam já jen půjdu? Do Prahy, kde sídlí můj zaměstnavatel, a kde bych tím pádem měla práci jistou? Do toho města, které už dobře znám, protože jsem tam rok žila? Na místo, kde mám více přátel než v rodném městě? Hm, ne. Tím bych nic nevyřešila, protože při první příležitosti bych mohla utéct domů. A co Brno? Brno je fajn. Příjemný místo, kde znám pár fajn lidí, kde se pokoj k pronájmu a práce v oboru taky najde... Ne, ne, ne! Všechno špatně.

Sobota večer. Vystupuje z vlaku v Plzni. Cítím prázdno. Žádné emoce, žádná radost. Ne, takhle se nechci cítit, když se budu vracet "domů". Chci být tam, kde budu skutečně šťastná a sama za sebe. Takže je rozhodnuto. Přišel čas se osvobodit. Skutečná svoboda spočívá v tom, že člověk je schopný vdát se všeho, co má, i toho, co by mohl být, aniž by toho litoval. A šťastný může být kdekoliv, pokud se naučím být sám za sebe a tak. Takže rozprodávám/rozdávám šatník i jiné věci, které nutně nepotřebuju. Jsem připravená nechat práci, kterou mám ráda. Nebojím se vzdát zájmů vázaných na tohle město, i když je miluju. A pomalu se připravuju na nové začátky. (I když si někteří lidé myslí, že jsem se zbláznila.)

A kam mám namířeno? O tom až někdy příště. Vím však, že to nebude zadarmo. Budu na sobě muset pracovat. Ale o tom život přesně je. O neustálý růst, o cestu vpřed. Člověk by se podle mě měl vyvíjet celý život. I když to bolí. I přesto, že to není vždy snadné a že člověku ukápne nejedna slza. Já ale vím, že pokud zůstanu tam, kde jsem, v životě se nikam neposunu. A tak jsem pevně rozhodnutá překonat vlastní hranice, svou komfortní zónu, abych se posunula blíže ke svobodě. Netuším, co mě čeká, nevím, jak to dopadne, ale na sto procent vím, že tím vyrostu. A to je to, na čem záleží.

09/10/2016

Odvaha umět se svobodně rozhodnout

Pár dní strávených ve městě, kde jsem byla poprvé v životě, mi otevřelo oči. Začala jsem si uvědomovat spoustu věcí, které jsem věděla už dávno, ale nebyla jsem schopná si je připustit. A teď to přišlo. Bod zlomu. Chvíle, kde člověk skutečně dospěje. Osvobodí se. A pochopí tolik věcí.
Když si člověk uvědomí, že to jediné, co mu bránilo vyrazit vpřed, byl jeho vlastní strach a pocit, že ho někdo potřebuje, začne se cítit jinak. Báječně, svobodně, volně ... Já dělala tu chybu, že jsem doma byla spíše mámou než starší sestrou. Brala jsem na sebe až moc zodpovědnosti. Což v necelých pětadvaceti může být fajn. Pokud ovšem máty ty děti, jimž jste biologickou matkou. A to já nejsem. Nejsem manželkou, matkou, chůvou ani služkou ...
Nenechte svůj strach ani lidi v okolí, aby vás ovládali. Jediný, kdo má právo rozhodovat o vašem životě, jste vy sami. Nevnímejte řeči ostatních, kteří vám tvrdí, že jste se zbláznili, že máte sebedestruktivní nápady, že to, co chcete udělat, je šílené.
Jakmile začnete vnímat a poslouchat svoji duši, srdce, vnitřní hlas, najednou všechno dostane smysl. Vaše touhy začnou mít jasnější hrany a pocit, že nic nemá smysl a nikam to nevede, se změní v nádherný pocit klidu, vědomí, že vše směřuje tam, kam má. < 3
Já si během těch pár dní v tom nejvíc kávovém městě v České republice uvědomila, že možná nevím přesně, kam směřuju, ale rozhodla jsem se, že už vím, kam půjdu hledat smysl svého života. Ale o tom až někdy příště, ať se to nezakřikne.


Tímto bych ráda mířila především na všechny, kdo stejně jako já stojí na křižovatce a jsou ve fázi, kdy natěšeně vyhlížejí nové cesty. Pojďme se společně podporovat a dodávat si odvahu a sílu. Chcete-li se přidat, jukněte na facebook. :)

Zuzi

25/09/2016

Na sever Čech a dost možná ještě dál

Připomnělo mi to slova, kterými začíná večerníček o Rákosníčkovi: Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet a dost možná ještě dál, je rybníček Brčálník.
Nebyli jsme u Brčálníku. I když rybník jsme viděly. Máchovo jezero má svůj neskonalý půvab i z těch desítek metrů, ze kterých na něj koukáte z Bezdězu. Nevím jistě, zda jsem v pátek potkala Karla Hynka, ale minimálně jsem si na mého literárního miláčka několikrát vzpomněla, když jsem procházela Housku a Bezděz. Na tahle místa jsem cestu plánovala už x let, ale až teď se to podařilo. A řeknu vám, je tu super zážitek, stát na věži Bezdězu a kochat se krajinou kolem ...
V sobotu jsme pak strávili den v saském Oybinu, skalním městě a bývalém klášteře, ve kterém jsou v současnosti také lázně. Opět jsem nechápavě kroutila hlavou, jak se svět změní, když člověk překročí státní hranici. Klášter je skutečně úchvatné místo, které zaujme každého, kdo má rád tajemství.
No a v neděli jsme se prošli Modlivým dolem a pak si odskočili ještě na skalní hrad Sloup, což je další velmi zajímavé město, které si zaslouží návštěvu. :)
Počasí vyšlo úplně dokonale, krásný začátek podzimu strávený v přírodě má nezaměnitelné kouzlo... <3

Pořád si říkám, jak bych se mohla trochu zklidnit a strávit nějaký víkend doma, ale ... nechce se mi. Příští týden pokračuji směrem na Moravu poznávat nová místa. :)

Příjemný vstup do nového týdne!


Pohled na Malý a Velký Bezděz z Housky

Z Bezdězu

Ohlédnutí za Bezdězem

Oybin

Výhled od Housky

Dechberoucí kostelík v Oybinu

Sloup

17/09/2016

Čím je člověk starší, ...

... tím je větší flegmouš. Nebo aspoň já to tak mám. Ještě nedávno bych se asi zbláznila, kdyby po mě někdo chtěl, abych trávila x hodin v lese s tím, že tam bude liják jako kráva. Teda takhle, lesy mi nevadí, vůbec. Naopak je už odmala miluju. Třeba na Šumavu, odkud pocházela moje babi, můžu jezdit pořád. A zrovna tady se odehrála jedna z těch příhod, kdy jsem si uvědomila, že jsem nejen těžký cynik milující ironii, ale že jsem zároveň vyspěla v totálního flegmouše. Máma si vždycky stěžovala, že můj táta je flegmatik. Už v dobách, kdy jsem tomu termínu prd rozuměla. Až na střední jsem při hodinách psychologie pochopila, že jsem asi tak do svých 16 byla spíše cholerik. V takové introvertnější verzi.

Jojo, pryč už jsou časy, kdy jsem byla introvertní tele a kdy mě užírala kdejaká kravina. Ale za poslední cca. dva roky se mi životem přehnalo tolik bouří, které jsem ustála, že už mě nic nerozhází. Život sám je totiž tou nejlepší školou života. A já si troufám tvrdit, že už z něj mám nějaký ten titul. Je ze mě teď cynický flegmatik. Pravda, ne každý to překousne. Ale moji kamarádi si to docela užívají. Mívala jsem pnutí, že se toho cynismu budu muset zbavit. Ale jedna kámoška mi povídala, že to teda ne, že má můj cynismus náhodou ráda. A když jsem se pak sešla zase z jinou kamarádkou, hned v úvodu našeho povídání v restauraci (nebo to možná bylo už cestou v autě) jsem plácla takovou ironickou poznámku, na což ona reagovala vřelým úsměvem a větou, že už se na mě moc těšila.

Dnes jsem třeba strávila čtyři hodiny v šumavském lese poblíž Modravy. Lilo jako z konve ... Ba ne, spíše chcalo jak kráva, to je mnohem výstižnější. Po těch pár hodinách jsme měli promočený i nepromokavý pohory. I ponča do náročných klimatických podmínek. Někteří měli chuť se vším praštit. A já ne. Už ne. Naopak jsem chytala lehké záchvaty smíchu. Takže si troufám tvrdit, že jsem flegmouš. Smích mě přešel až v momentě, kdy jsem na pokoji sundala boty a zjistila, že mám durch nejen kalhoty od kolen dolů, ale i ponožky. Což by se samo o sobě dalo přežít. Ale když jsme zjistily, že v pokoji je rozbitý kabel od radiátoru a že to asi neusuším, flegmatik ve mně na chvilku usnul. Ale pak jsem si řekla, že v nejhorším půjdu zítra v kalhotách od pyžama. Kalhoty jako kalhoty. Flegmatik na sebe hodí cokoliv ...

#kecykecy #tojstepotřebovalivědět

21/08/2016

Hovory o bohu

Dnes to nebude žádná filozofie ani pseudomoudra ani hluboce oduševnělé pokusy o fejeton. Tentokrát se s vámi chci podělit o svůj zážitek z minulého týdne, který mě přiměl se docela zamyslet.

Šla jsem v pátek na oběd do Loving hutu, kam jsem se moc těšila. Výjimečně jsem šla o hodinu dřív než obvykle. Intuice? Možná ... Na náměstí Republiky jsem kousek od vstupu do metra potkala sympatickou Číňanku v mém věku v doprovodu staršího muže. Příjemně se na mě usmívala a ptala se, zda mám chvilku na několikaminutový rozhovor. Tak jsem souhlasila, protože jsem zkrátka byla zvědavá.

"Odkud jsi, jestli se mohu zeptat? Jsi odtud z Prahy?" začala slečna. "No, přímo z Prahy ne, bydlím asi 100 kilometrů odsud." odpověděla jsem." "Ty jsi Češka?! Páni!" povídala na to ona. "No, jo, jsem." usmála jsem se s nechápavým výrazem. "Já jen, že jsi hrozně milá a taková pozitivní. Líbí se mi, jak se směješ, většina lidí se na nás mračila a ani se s náma nechtěla bavit." vysvětluje mi. Hm, to máme zase reklamu ... Zakobonění Češi, kteří se neradi baví s ostatními ...

Nejpr jsem si myslela, že budou potřebovat poradit cestu, ale nakonec z toho byl vskutku zajímavý rozhovor. Slečna mi moc pěknou angličtinou vysvětlovala, že dělají takový průzkum o tom, jak tady vnímáme boha. Dala mi za úkol stanovit takovou stupnici o čtyřech bodech. Na jakou příčku bych prý dala boha, rodinu, přátele a partnera - rozhodnutí dle toho, kdo z nich je pro mě nejdůležitější. No, docela jsem váhala a bůh nakonec skončil na poslední příčce. Nevím, ale kdyby se mě někdo ptal dnes, dumala bych nad tím asi ještě dýl. Možná, že by si bůh vysloužil první místo ...

A pak přišla závěrečná otázka. "Kdyby ses boha mohla zeptat úplně na cokoliv, co by to bylo?" ptala se mě Číňanka. "No, zeptala bych se ho, jak dokáže mít rád všechny lidi, když někteří nejsou zrovna nejsvatější." odpovídám a slečna i pán, který ji doprovází se mnou zapřádají další další část rozhovoru, kdy mi povídají, jak zajímavou myšlenku jsem pronesla. Většinu lidí prý napadaly docela kraviny. "No, já hrozně ráda filozofuju. Píšu to i na blog." odpovídám. "Ty jsi spisovatelka?" zajímá se nadšeně slečna. "No, to úplně ne. Jsem copywriter, pracuju kousek odtud. Jezdím do Prahy párkrát do měsíce. No ale píšu i blog o spoustě věcí, o kterých přemýšlím. Prostě pořád filozofuju ..."

Nakonec se loučíme, protože už mám hlad a slečna s pánem zas mají schůzku s kolegyní, která je klavíristka. Vzájemně si děkujeme za prima pokecání a naše cesty se rozcházejí. Ještě se za sebou otočíme a vyměníme si vroucné úsměvy od srdce. Zase jednou mi zlepšili náladu úplně cizí lidé, se kterými jsem si trochu zafilozofovala. :))

Co pro vás znamená bůh?

16/08/2016

#kapka filozofie, vol. 1

Nechte to být. Buďte trpělivý. Snaha věci urychlit vede spíše k jejich zablokování. Žijte s vědomím, že všechno má své božské načasování a přijde to ve správný čas, až pro to budou příhodné podmínky.

11/08/2016

Propast mezi sebeláskou a sobectvím

Kdo je sobec? Přeci ten, kdo myslí v první řadě na sebe! Ne, omyl! Je to někdo, kdo myslí JEN na sebe a kdo jedná bez ohledu na ostatní.
Ale mít zdravě rád sám sebe, dokázat dát sám sebe na první místo, to není sobectví. To je sebeláska. Dokud máte neutuchající potřebu pomáhat všem okolo a zapomínat přitom na své vlastní potřeby, pak jste člověk, který nedokáže mít rád sám sebe.
Věřte mi, vím docela čerstvě, o čem mluvím. Ještě nedávno jsem měla pocit, že se musím rozkrájet pro lidi, které mám ráda. Protože oni mě přeci potřebují! Ten chtěl něco, ten zas ono, a já nedokázala odmítnout. Proč? Protože jsem se bála, že budu označena za sobce, že se na mě někdo naštve a já se budu muset ospravedlňovat.
Přebírat na sebe problémy a starosti ostatních není vaší povinností. Je naprosto v pořádku říct NE lidem, kteří za vámi přijdou s tím, že je něco trápí. Ačkoliv, častokrát vás pak někdo označí za sobce, paradoxně. Ale dnes už vím, že je mi to fuk. Nehodlám nikoho poslouchat. Rozdat se pro ostatní, nezištně pomáhat a obětovat své sny a cíle lidem, které máte rádi, může sice někomu znít hezky, protože pomáhat ostatním je přeci správné. A vy určitě nechcete, aby lidé kolem vás byli nešťastní …
Ale být sám nešťastný jen proto, aby se ostatní mohli radovat, to není v pořádku, to už je mesiášství neboli spasitelský komplex. Zkrátka, nemůžete se rozdat pro ostatní. První člověk, kterému byste měli být schopni pomoct a poradit, jste vy sami. Projevit sebeúctu, dát sám sebe na první místo je naprosto v pořádku. Není to sobectví, ale zdravá sebeláska.

Mějte se rádi …

Vaše Z. A.

05/08/2016

Když vám okolí brání v rozkvětu

Nejprv jsem chtěla napsat: Když vám okolí brání v rozletu.
Ale pak mi došlo, že termín "rozlet" by zde byl jaksi zavádějící. A tu kapitolu o posouvání se jinam, nejlépe tedy vpřed, bych asi nechala na někdy jindy. Teda asi, spíše určitě. (Zuzano, mluv jasně!)

Předtím než si diagnostikujete depresi a nízké sebevědomí, ujistěte se prosím, že nejste obklopeni blbci. - Sigmunf Freud

Co k tomu říct. No tak třeba to, že to Freud výborně vystihl. Ostatně jako spoustu jiných věcí. V jedné jediné větě shrnul přesně to, co mi běží hlavou docela často. Totiž to, že nás naše okolí chtě nechtě ovlivňuje. Což je na jednu stranu dobře. Mezilidské vztahy, které jsou hnacím motorem k zamyšlení se nad sebou samými a které v nás vyvolávají potřebu se sebou něco dělat, jsou velice užitečné. Naši partneři, rodinní příslušníci, přátelé, kamarádi, známí a třeba i zaměstnavatelé, jejichž přítomnost v nás vyvolává pocity přátelství a důvěry jsou zkrátka poklady, o tom žádná. A jistě, občas nám každý řekne něco, co ne zrovna rádi slyšíme (včetně těžkého cynismu), ale to už ke vztahům zkrátka patří.

Občas v našem životě ale mají místo o lidi, které je lepší poslat o dům dál. Takové ty lidi, kteří mají věčně špatnou náladu, stěžují si, energeticky vás vysávají, využívají vás pro vlastní blaho a ozývají se jen v momentě, kdy něco sami potřebují (třeba se zase vyplakat) a kteří vás rádi shazují, tedy zkrátka ti, které Freud nepřímo označuje jako BLBCE, v životě opravdu nepotřebujete. Teda, každý si občas nad něčím postěžuje, to je normální a snad je to v pořádku. Ale když se tady z těch občasných stavů pozvolna stane životní postoj, tak od toho dávám ruce pryč.

Už několikrát jsem udělala tu chybu, že jsem si do života pustila blbce. A že ji pár bylo. Bylo, přesně tak. Mluvím v minulém čase, protože jsem se zkrátka rozhodla, že tyhle lidi, po setkání s nimiž jsem si povětšinou diagnostikovala nízké sebevědomí a budižkničemářství, už nechci nikdy vidět. Ono pravda, někdy to není snadné, když někoho berete dlouhá léta jako skvělého kamaráda. Ale ve chvíli, kdy si uvědomíte, že vás jen využívali a svými řečmi vám v každé vhodné chvíli snížili sebevědomí a uvalili na vás kletbu deprese, a (snad nevědomě) vám tím bránili v rozkvětu, pochopíte, že přišel čas se vzepřít.

Nevím, jak vy, ale osobně jsem zjistila, že když vezmete zdravý rozum do hrsti a zbavíte se všech těch pseudokamarádů, kteří vás jen vysávají, se začnete cítit mnohem lépe. Už nemáte chmurné nálady, vaše sebevědomí stoupá a vy najednou zjistíte, že do svého života najednou přitahujete úplně jiný typ lidí než BLBCE. Začnou se kolem vás rojit pozitivně naladění lidé podobného smýšlení, kteří vás mají rádi a užívají si vaši přítomnost. Takoví ti přátelé, kterým můžete všechno říct, kteří vás podporují a vyvolávají ve vás ten rozkvět.

Závěrem ještě malé poděkování všem, kdo mě podporují v rozkvětu. Cením si vašeho přátelství a podpory, ať už jste zrovna kdekoliv. :*

28/07/2016

Jak jsme místo ztráty 50 korun získaly korun 15!

Občas se mi přihodí taková věc, totiž že vlezu do obchodního centra. Připravuju se na to většinou již několik dní dopředu. Rozuměj, nikterak nesestavuji vhodnou kombinaci oblečení a líčení, abych byla za krasotinku, to vůbec! Je mi upřímně ukradené, co si kdo myslí o tom, co mám na sobě nebo jak vypadám. Připravuju se na to psychicky. Abych vydržela „rout de shopping“ bez otravných slovních projevů, nervózního přešlapování a neustálým kontrolováním hodinek.
Víte, zase jsem si připomněla, jak umí být ti obchodníci fikaní. Dokážou mluvit o těch úžasných slevách tak, že když nejste dostatečně psychicky odolní, nedržíte se, a koupíte minimálně dvě věci, které jste nepotřebovali. Protože na ty dva zlevněné kusy byla ještě extra sleva. A to se vyplatí! Nemluvě o tom, že pak po příchodu domů procitnete z jakéhosi zhypnotizovaného stavu, krutě vystřízlivíte a dostanete pár facek nejen od své platební karty, ale dokonce i od skříně, která vám hlasitě dává najevo, že už opravdu nemá žádná další volná ramínka.
A víte, co se stane, když jste nejen nedostatečně psychicky odolní, ale navíc i silně ovlivnitelní? To si tak pořídíte 100korunovou slevu za 150 korun a ještě vám 50 zbyde … Bylo to totiž tak. Pani u pokladny v jednom nejmenovaném obchodě (ani nebudu uvádět město, protože tam existuje nějaká ta pravděpodobnost, že ho vypátráte) nám nabídla jejich super mega giga terra výhodnou kartičku (sakra, tu ale nenabízí všude, okruh se zužuje!), kterou prostě musíte vlastnit, pokud nejste úplný cvok! Má se to totiž tak, zpočátku vás nalákají na okamžitou 100korunovou slevu, kterou můžete využít ihned po upsání ďáb … totiž pardon, ihned po aktivací obchodníkem využít. A to zní dobře, že jo. My lidi slyšíme na každou takovou výhodnou nabídku.
Už jsme vypadaly, že se dáme zlákat. Když najednou pani povidá, že musíme zaplatit 150korunový poplatek. Počkat! Cože?! Aha!
No já nevím, ale dát někomu 150 korun a mít slevu 100 korun, to se rovná mínus 50 korun pro vaši peněženku. Nebo účet, že jo. A to jsou mi tedy divné počty. Do minusu já kvůli slevě netento… nepůjdu. A ani má kolegyně. Takže balíme kufry… teda malou igelitku (jejda, ty taky nemaj všude, okruh se zase zmenšil) a se ztrátou 249 korun mizíme s úsměvem pryč. Ba ne, vlastně odcházíme spíše bez ztráty 50 korun, které by propadly peklu … pardon, obchodníkovi, a vypravujeme se pořídit raději ananas. Necháváme tam za něj 34,90, jelikož na cedulce hlásají slevu ze 49,90. A protože vím, že tudleto cizokrajný ovoce běžně stojívá těch padesát korun, odcházím domů s úsměvem na rtech, jelikož vím, že jsme ušetřila korun patnáct. A můžu si pořídit třeba něco užitečného.

23/07/2016

Pravá žena?!

Nedávno jsem na jedné své oblíbené webové stránce narazila na velice zajímavý příspěvek. Nesl název „Probuzená žena“. Díky němu jsem se zamyslela nad tím, jak naše společnost definuje ženu. V období emancipace, a někdy až feminizace, je poněkud složité jednoznačně vymezit pojetí ženy.  Tedy, abyste mi správně rozuměli, je těžké definovat pravou ŽENU.

Zdá se mi, že postavení ženy je stále trochu pokřivené. Nejprve jsme neměly právo na svobodu, muži nás vnímali jako ozdobu, se kterou se mohli chlubit na společenských akcích. Pak nás braly jako prostředek šíření rodu. A za chvíli už jsme jim dělaly služku.

Být domácí puťkou, která rodí děti a kterou manžel nutí do sexu a občas ji vyvede de společnosti, to některé ženy přestalo bavit. Řekly si, že muže nepotřebují. Že jim dají najevo, jak jsou volné, svobodné, nezávislé a soběstačné. A tak přišla emancipace. Ano, dobrá myšlenka. Ovšem nesmí se to zvrtnout do feminizace. Hození všech mužů do jednoho pytle a následné označení „nepřítel a záškodník“ nepovažuji za rozumné.

Jak by to tedy mělo být? Dovolím si použít ten stokrát a tisíckrát omílaný pojem „zlatá střední cesta“. Kdo je to tedy ta „pravá žena“?

V pravé ženě je podle mě skryta obrovská síla. Nemyslím tím ale nějakou agresi, to vůbec ne. Spíše sílu jít světem beze strachu, přijímat to, co přichází, a dokázat si sama poradit. Pravá žena má podle mě vlastní hlavu, nebojí se říct, co si myslí, dokáže být sama za sebe. Ale přitom nikomu nic nevnucuje, nechává to být. Nechá věci, aby se děly a přicházely v pravý čas. Zároveň žije srdcem, poslouchá svou intuici a nestydí se za to, co cítí. I když s ní ne vždy okolí souhlasí. Dokáže otevřít svou náruč, když ji druzí potřebují. Přitom ale ví, kdy se stáhnout do ústraní, být tu jen sama pro sebe a načerpat novou energii. Pravá žena se dokáže postarat o muže, rodit děti i být tou ozdobou na společenských akcích. Přitom ale neztrácí vlastní svobodu, volnost, nezávislost a hlavně svou vnitřní ženskou sílu.

Takhle já ve zkratce vnímám pravou ženu. Možná není úplně jednoduché jí být. Ale rozhodně to nehodlám vzdát jen proto, že v naší společnosti stále (do jisté míry) vládnou určité stereotypy. Být sám sebou a neztratit svou vnitřní sílu nikdy nebylo úplně jednoduché. Přitom je to ale základ toho, abychom mohli být opravdu šťastní. Jen se, my ženy, musíme probudit. Jedině tak se budou moci probouzet i muži, díky lásce opravdové ženy.

Milé ženy, pozvedněme z popela, buďme sami sebou a nestyďme se za to. ;)

Krásný víkend!
Vaše Z. A.

15/07/2016

Osvoboďte se a přestaňte dělat něco, co druzí neocení.

Bývala jsem člověkem, který měl problém se prosazovat. Hloupě jsem se domnívala, že prosazovat své zájmy rovná se být sobcem. Což je totální pitomost. Jasně. Dneska už to chápu. Vím, že sobec není ten, kdo prosazuje své zájmy, ale ten, kde je prosazuje na úkor ostatních. A takových lidí už jsem potkala ve svém životě dost. O to hůř, že občas byli mými zaměstnavateli.

Že jsem velká holka, která by se měla rozhodovat jen sama za sebe, to jsem věděla už dřív. Že bych neměla dělat věci, které mě omezují. Ano, volnost a svoboda pro mě vždy byly a budou pritoritami, jichž se (dočasně) vzdám leda v momentě, kdy budu míst děti. I když, ono být rodičem neznamená ztratit svobodu. Ale tomuhle filozofování se raději vyhnu. Aspoň pro dnešek. Takže jak říkám, to, že bych se měla rozhodovat jen sama za sebe, to jsem věděla. Avšak měla jsem problém to plně přijmout. On totiž každý křičí po svobodě, ale neuvědomuje si, že je to především velké zodpovědnost (a teď nemluvím jen o životě podnikatele, kde se musíte 100% spolehnout sami na sebe) ...

Nuže, tak tedy ... Konečně jsem se dokázala osvobodit od něčeho, co až příliš dlouho svazovalo moji svobodu. Tím hůř, že jsem moc dobře věděla, že tím sama sobě ubližuji.

Ne, nechci si tu stěžovat. Nepotřebuji, aby mě někdo politoval. Jen bych ráda ostatní inspirovala k tomu, aby se konečně narovnali a vymezili si své hranice.
Mnoho lidí využívá druhé. Pod maskou laskavosti a vstřícnosti si z vás udělají tupé loutky, které naivně věří, že ten kdosi alespoň trochu ocení, co pro ně děláte. A mnohdy jsou to věci, které ani dělat nemusíte. Ale vy jste hodní a máte potřebu pomáhat ostatním.
Je to zkrátka úžasný pocit, když se narovnáte a řeknete NE. I za tu cenu, že vás to bude doslova něco stát. I s tím, že vás někdo odsoudí. Svoboda za to ale stojí. Alespoň mně ano. A teď už vím, že jsem ochotná přijmou tu zodpovědnost, kterou to bude stát. 

12/07/2016

Jak jsem úspěšně vyděsila (asi) nevinnou čivavu. V jednom jediném kroku. P. S.: Návod je vhodný i pro všechny, kdo jsou zcela nešikovní!

Jako dítě jsem bývala značně hyperaktivní. No jo, vlastně nebyla. Tehdy na to ještě nebyl termín. Zkrátka, byla jsem neposedná. Dost neposedná. Ba ne, to ještě není ono. Spíše se mnou šili všichni čerti.
Pravda, ještě na střední jsem tancovala a cvičila alespoň třikrát týdně a celkově jsem dost lítala venku. Ale na vysoký jsem měla pocit, že má energie jde nějak do háje. A poslední rok, co už jsem pomyslný dílek pracujícího lidu, který kromě toho, že vydělává na sebe, poskytuje ze svého výdělku nemalou část státu, aby si kluci ministerští mohli válet šunky, jak se říká.
Nuže, k tématu dne. Poslední dobou začínám být zase nabitá energií. I po ranním vstávání, práci, vaření i jiných pravidelných činnostech, chodím s kámoškou či ségrou na procházky a tancuju několikrát týdně. Ještě v tom nenacházíte tu čivavu? To v pořádku, ještě tu nebyla.
Takže, dnes k večeru jsem šla na trénink jazzu. Dvě minuty předtím než mi odjíždí spoj. Přitom moc dobře vím, že sto dvacet vteřin už je tak ťip ťop. Jenže to bych nebyla já, abych doma ještě něco nezapomněla. Pár metrů od baráku, kde nějaký sympaťák v mém věku venčil čivavu, jsem sama sebe vyděsila zjištěním, že jsem v pokoji nechala něco, co nutně potřebuju. Protože jsem zkrátka a dobře někomu slíbila, že něco někam zanesu. A sliby se plní, že jo. Nebo alespoň já to tak dělám. No a tady to přijde!
Rychle jsem zazvonila na mamku a ta mi tu věc ochotně přinesla mezi dveře. Ještě se mi smála, že budu muset dobíhat.
Jako blesk jsem zase vylítla z domu a pořádně třískla nekvalitními vchodovými dveřmi, které vymyslel nějaký totální blb (nikdo z mých příbuzných podotýkám!) a se kterými v teplém počasí musíte prostě prásknout, aby se dovřely. A teď už je fakt na řadě náš hrdina dne.
Ve chvíli, kdy jsem vší silou zabouchla dveře a běžela ze schodů, mladík s čivavou byl zrovna kousek ode mě. Ta malá roztomilá chlupatá kulička se chudák tak vyděsila, že leknutím skočila přes celou šířku chodníku (fakt bych nečekala, že v takovém psovi bude tolik síly) a vyděšeně štěkla. Bohužel jsem neměla čas se jí omluvit, ale koutkem oka jsem ještě stačila vypozorovat, jak její páníček zvedl pohled od svého mobilu a zmateně se za mnou otáčel.

Takže jak vám říkám, kvalitně vyděsit maličkou čivavu zvládne i absolutní nešika. Případně kdokoliv, kdo umí chodit pozdě a má dost energie na to, aby řádně práskl dveřmi. Návod lze možná použít i na jiná zvířata, zatím jsem ale nezkoušela, tak nemohu posoudit.

25/05/2016

... když najednou někam zapadáš

Pamatuju si časy, kdy jsem jako dítě měla pocit, že nikam nepatřím. Teda, kromě rodiny. Když se nad tím tak zamyslím, nejjednodušším obdobím byla školková fáze. Tady si tak nějak hrál každý s každým a nebyl problém. I když ... občas se holky servaly o nějaký kočárek a já jakožto neprůbojný tele skončila s tím nejhorším, totiž tím odřeným bez střechy. Tak jsem si šla hrát s klumama. Třeba na rodinu. Nebo jen tak se stavebnicí.
Základka pro mě byla de facto nutným utrpením. Nebo takhle, první stupeň byl vcelku fajn. Měla jsem pár kamarádek z vedlejší lavice, které bydlely v sousedství a se kterýma jsme po škole do pozdního odpoledne skákaly gumu nebo je tak lítaly mezi bárakama. A přesně tou dobou jsem potkala svou nejlepší kámošku, se kterou se dnes známe už osmnáct let!
Jo, jo ... druhý stupeň ... nejtěžší období života. Doma to nebylo zrovna snadný, a navíc se ve mě tou dobou začal probouzet knihomol a vnitřní kreativec, a já tak o přestávkách i po škole raději seděla někde o samotě v koutě a četla knížky od Jacqueline Wilsonový nebo Anthonyho Horowitze. V nějakých dvanácti jsem si usmyslela, že budu spisovatelkou (nebo něčím v tom smyslu, čemu se dneska říká copywriter), a tak jsem psala, psala a psala. Všude. Kdekoliv. Ve škole, doma po škole, na dovolený, večer před spaním ...
Střední se dala snést. I když jsem měla nevyřčenou nálepku podivnínky, která je zkrátka krapet jiná než ostatní holky v jejím věku, měla jsem tu jednu kámošku, který jsem s držela, a byl pokoj. To, že mě někdo drbal, mě moc netrápilo. Protože tu vždycky byla kniha nebo věrný papírový blok, a ty mě vždycky bez keců vyslechly.
No, vysoká, hm ... to vám nebylo o moc jiné. První dva roky jsem byla tak nějak sama za sebe. Možná až moc. Štvalo mě dělat seminární práce ve skupinách. Protože to se člověk často musel paktovat s lidma, který do tý doby maximálně pozdravil na chodbě. Až když mě v druháku učitel vyrazil od zkoušky, na opravným termínu jsem potkala spřízněnou duši, která je dodnes mou blízkou přítelkyní, které si moc vážím.

Avšak víkendem, který mi změnil život, byly ty čtyři dny po státnicích, kdy jsem díky neuvěřitelné shodě "náhod" našla něco, co jsem tak dlouho nemohla najít. Našla jsem naprosté pochopení pro to, co jsem vždy v srdci cítila jako správné. Od pátku třináctého června jsem začala potkávat úžasné lidi, se kterýma se dodnes moc ráda vídám. A v několika z nich jsem našla tak skvělé přátelé, že budu osudu asi vždy vděčná, že mi je poslala do života. Přátele, kterým mohu říct všechno a o kterých vím, že mi stojí za to, aby jim odpustila, když mě občas těžce naserou svým cynismem, ironií či nevyžádanou prostou upřímností. Přátele, se kterými vzájemnou pomoc bereme jako nevyřčenou samozřejmost (a nikdy nečekáme, že za pomocnou ruku dostaneme něco nazpět).
A ano, abych nezapomněla! Díky bláznivému desetiměsíčnímu pobytu v Praze, který mi přinesl mnoho náročných životních zkoušek, jsem získala báječnou kamarádku, který byla nějakou dobu mou spolubydlící a která jako jeden z mála lidí pochopila ty podivné procesy v mé hlavě i na duši. A která miluje Jana Nerudu stejně, jako já miluju Karla Hynka Máchu. A že to nechápete? Ani nemusíte. Protože já vím, že ona to pochopí.

Děkuji vám všem, kdo mi dáváte pocit, že někam zapadám. Vám, kteří mě pomáháte utvrzovat v tom, že cesta, kterou jsem si zvolila, je ta správná (i když mě tolik lidí nechápe a někdy i odsuzuje). Vám, kteří mi připomínáte, že jediný, kdo může změnit můj život, jsem já sama. Se svou svobodou, nezávislostí, občas až přehnanou upřímností a neutuchající vírou v to, že svět se dá zachránit.

S láskou, Zuzi

Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram