31/12/2015

Takové to žvatlání o konci roku ...

Krásný večer!

Nikdy jsem nepatřila mezi lidi, kteří by měli potřebu dělat vědu z toho, že po půlnoci začneme psát do data jiný letopočet. A takové to vymýšlení šílených předsevzetí, která vydržíte plnit pár dní, možná týdnu, na to už mě neužije vůbec. Ale malé shrnutí nikomu neuškodí, ne?

Co tedy k roku 2015 říct? Hm ... byl úžasný i šílený zároveň. Několikrát mi život podrazil nohy, abych se pak pracně musela začít zvedat. Do března bylo všechno v pohodě. Ale pak to začal jeden pád za druhým. Musela jsem nechat školy, přestěhovat se zpátky domů, hledat práci. Do toho všeho mi umřela babička. Úžasná moudrá žena, kterou budu mít navždy ne svém srdci. Se zdravím jsem to také neměla celý rok úplně lehké. Stres a všechny ty události tomu moc nepomohly. Ale naštěstí už je vše v pořádku (klepu, klepu).

Ale víte co, věřím na osud. Věřím na karmu, reinkarnaci, na přírodní astrální bytosti a jiné. Tohle všechno mi pomohlo přenést se přes nejhorší a začít znovu. Úplnou náhodou, když mě po prvním dne vyhodili z jednoho místa, jsem dostala příležitost dělat něco, co má smysl. Nutí mě to na sobě neustále pracovat, posouvat se dál. A toho si moc cením. No a když k tomu všemu navíc máte skvělou šéfovou, príma kolegy a báječnou atmosféru na pracovišti, co víc si můžete přát? :)

Léto bylo úžasné. Plné cestování ve jménu poznávání nových míst. Zamilovala jsem se do Bretaně, kam se ráda znovu vypravím, jakmile bude příležitost. A trávili jsme spoustu času v přírodě, v lesích, na loukách i polích ...

Tento rok pro mě byl ve znamení osobního růstu. Díky různým lidem jsem se nad sebou zamyslela a sáhla si až na dno vlastní duše. Bolelo to neskutečně. Chvílema jsem měla pocit, že se z toho zblázním. Uvědomila jsem si, že to nejcennější, co můžete obdržet, je schopnost být sám sebou. Žít svobodně, volně, nezávisle. Pochopila jsem, že chci být skutečnou ženou. Takovou, která se nenechá ovládat mužem. Která dokáže žít se svým mužem v lásce, pochopení, upřímnosti, naprosté otevřenosti a důvěře. Jen žádný z těch mužů, kteří mi letos proběhli životem, nebyl tím pravý. Ale od každého jsem si odnesla velice cennou lekci do života. Od jednoho jsem si dokonce odnesla lekcí tolik, jako nikdy předtím. A především jemu jsem neskutečně vděčná!

Začala jsem se věnovat přírodní kosmetice, její výrobě a studiu bylin. Také jsem začala zase psát. O životě, jak ho vnímám. O životě takovém, jaký by podle mých očí měl být. Krásný a naplňující. Ano, možná jsem optimistou s nevyléčitelným sklonem k idealismu. Ale všechno začíná v naší hlavně. A v našem srdci <3

A k čemu to všechno bylo dobré? K tomu, že bych bez všech těch pádů a zvratů nikdy nebyla tam, kde nyní jsem. Zdravá. Spokojená sama se sebou. Se sny, které netrpělivě vyčkávají na plnění. S rodinou a přáteli (starými i novými), kteří jsou úžasní!

Vše krásné do roku 2016! A žijte podle sebe. Žijete přeci pro sebe, ne pro druhé :)

25/12/2015

Jaká je cena štěstí?

Nikdy jsem si nepotrpěla na drahé dárky. Vlastně mě vždycky nejvíc potěšily nějaké drobnosti od srdce. Vánoce už pár let neslavím. O to víc mě pak překvapí, když mě někdo něčím obdaruje. Jak říkám, vánoční svátky nevede, ale tenhle týden přišel Ježíšek dokonce dvakrát.

U nás v jazykovce dvakrát týdně hlídám dětičky. 20měsíční Aničku, které se ke mně vždy s radostí přitulí a občas se i odmítá odlepit, když má jít zpátky za mámou. Jako třeba tohle úterý. Druhým dítkem je roční Josefínka, která většinu času prospí. Když už ale procitne ze sladkých snů, nejprve mě s křikem pozoruje, a za chvilku už se na mě zubí. A občas dorazí i Josefínčin bráška Kryštof, 3letý blonďáček, který se vždycky po naše hlídací seanci nechává slyšet, že se mnou půjde domů. Že na mě počká před školou, než se oblíknu. Nebo že se mnou klidně pojede, kam zrovna potřebuju. Prý i doma dělal scény, když musel jít do školy, a ne k nám.


Tohle úterý jsme se potkali už cestou v autobuse. Kryštof se ke mně hned hrnul, sednul si vedle mě a zásobovat mě mnohými historkami ze svého života. A co mě skutečně zahřálo u srdce, byl moment, kdy Kryštof těsně před vchodem do jazykovky povídal, že mi musí něco dát, ať prý zavřu oči. Celá vykulená jsem čekala, co to zpoza zad vytáhne. Dostala jsem perníček ve tvaru soba. Ozdobený červenou polevou. Měla jsem obrovskou radost. A perníček už mám vystavený na polici.

Další situace, kdy jsem byla vskutku mile překvapena, přišla ve středu. Na začátku hodiny mi můj 10letý student Tomášek povídal, že až skončíme, tak to musí být včas, aby mi mohl něco dát. A na konci lekce jsem dostala maličký balíček. S roztomilou chňapkou, která už si našla své místo u nás doma v kuchyni.

Co jsem tím vším chtěla říct? To, že skutečná radost nezáleží na penězích. Že potěšení vykouzlíte tak, že si dáte ten čas a snahu, abyste někoho překvapili. A že vám i úplná maličkost dokáže prozářit den.

Mějte se krásně a užívejte volna :)
Vaše Z. A.


19/12/2015

Vegetarián na obtíž

Raději už nikde nahlas neříkám, že jsem vegetarián. Maximálně se mezi řádky zmíním o tom, že nejím maso. Už několikrát se mi totiž potvrdilo, že vegetariáni to mají v našich zeměpisných šířkách poněkud náročnější. Teda, abych nekecala, máme u nás ve městě pár vegetariánských jídelen/bister/restaurací. Spočítala bych je na prstech jedné ruky. Ale cenově je to v nich přijatelné a jídlo mi tu většinou chutná.

Problém ale nastává v momentě, kdy přijde víkend. Tyhle jídelny a bistra zavřou svou přátelskou náruč, a vegani a vegetariáni jsou vystaveni drsnému životu v realitě. A pokud nemáte v úmyslu dát si nějakou smaženinu a zároveň nechcete mrknutím oka vypláznout dvě stovky za talíř špaget s omáčkou v rajčatové či smetanové barvě, jste celkem nahraní. (Ano, vím, o čem mluvím.)

Zdroj: receptyonline.cz

Dnes jsme byli s kolegy na obědě. Při prohlížení jídelního lístku se mě jímala hrůza. Z řádků na mě skákaly takové masové pojmy, kterým ani nerozumím. Respektive, nikde mě nezajímalo, jak se které části mrtvé krávy či prasete říká. Mé zděšení ale vygradovalo ve chvíli, kdy se na papíře začala objevovat slova jako víno, pivo a džus. Co že to ta tři slova mají společného? To, že za nimi už těžko najdete nabídku bezmasých jídel. Nakonec jsem se přicházející obsluhy zeptala, zda servírují nějaký pokrm bez obsahu tepelně upravených mrtvých těl zvířat. Bylo mi odpovězeno, že mají jakýsi sýrový talíř. Ok … Nakonec jsem si raději dala jen salát. A doma si pak dosytila žaludek opečenou zeleninou se sojanézou a brambory.

Ne, opravdu nemám potřebu dělat ze sebe něco extra. Spíše naopak, nemám potřebu před masožrouty vytahovat fakt, že nejím maso. Jen mám pocit, že tohle není úplně fér. Když je někdo kuřák, může si klidně zapálit (skoro) kde chce. Když je někdo notorický alkoholik, chlast si pořídí (v dnešní době téměř doslova) na každém rohu. Ale jakmile si chcete jakožto vegetarián dát nějaký „normální“ oběd, nemáte to vždy zrovna jednoduché.

Zdroj: recepty.cz

Ale abyste si nemysleli, že jsem pesimista, včera jsem byla opět velice mile potěšena při nákupu v Tescu. V tom našem hypermarketu totiž zase rozšířili nabídku vegetariánských a veganských pomazánek. Přišla jsem si jako v sedmém nebi. Jakmile totiž na něčem vidím nápis „cizrnová“ či „pohanková“, okamžitě to veru do ruky. A když jsem pak v závěru objevila svůj nejmilovanější hummus o jedné firmy, jejíž jméno si nepamatuji, přišla jsem si jako dítě u vánočního stromečku. Už jsem totiž ztrácela naději, že tuhle nejbáječnější pomazánku ještě někde seženu.

Toť pro dnešek vše. Mažu zpátky do kuchyně upéct nějaké slunovratové cukroví.

Mějte krásný zbytek víkendu.

Vaše Z. A.

Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram

13/12/2015

Vyklidni se!

Dobré ráno,

doufám, že si užíváte atmosféru konce roku. Já jsem včera strávila skvělý den se svými blízkými. Byli jsme na výletě v německém Regensburku, což je překrásné historické městečko, která mě okouzlilo již před lety. Zdejší trhy jsou kouzelné. Moc mě bavilo procházení se těmi starobylými uličkami (a obchůdky, které u nás nemáme) ozdobenými všelijakými světýlky a dekoracemi. Dali jsme si výborný oběd, zašli na toffenut latte a mňamózní donut. Ale znovu jsem si tím připomněla, že ...

... mi vůbec nechybí slavení Vánoc. Tedy, abyste mi rozuměli, nejsem nějaký zapšklý ateista. Už několik let doma vedeme spíše Slunovrat. Pořídíme pěknou jehličnatou větvičku, zapálíme svíčky, koukáme na pohádky a dáme si i něco na zub. Avšak ...

... předvánoční materialisticky laděné nákupní šílenství si ale mileráda nechávám ujít. Dělat si nervy z toho, že ještě nemám pořízené kupy dárků za kdovíkolik peněz, to není nic pro mě. Ale nemyslete si, že jsem nějaká držgrešle, to vůbec ne. Naopak, moc ráda obdarovávám ostatní. Když najdu něco, co blízké potěší, klidně jim to dám kdykoliv jindy.

Vlastně se dnes ztotožňuji s jedním takovým citátem, který praví, že to nejcennější, co můžete někomu dát, je váš čas a plná pozornost. A osobně mnohem více ocením to, když můžu s milovaným člověkem prožít výletní den, příjemné odpoledne v čajovně či oddychovou procházku přírodou.

Období kolem konce roku má být přeci synonymem klidu, pohody a míru. A mačkání se (a dělení se o intimní zónu) v nákupních centrech s lidmi, které ani neznám, zoufalé vymýšlení toho, kolik druhů cukroví mermomocí upeču a kdo-ví-co-ještě, to zkrátka není nic pro mě.

Takže až bude velká část lidí vyčerpaně sedět v obýváku na gauči, pod horou balícího papíru, se smutkem, že zase dostali ponožky a příliš velký svetr, a s břichem nechutně plným všeho možného, já budu někde v klidu popíjet horký čaj, užívat si klidu a přítomnosti svých blízkých.

Dobře, teď vážně. Vím, že naštěstí existují lidé, které vybírání dárků baví. Kteří milují čas strávený pečením cukroví. Kteří odpoledne pětadvacátého jdou krmit přeživší kapry do rybníka. A je úplně jedno, jestli slaví Vánoce, Slunovrat nebo cokoliv jiného. Protože hlavní je, že si najdete čas na své blízké a uděláte jim něčím radost. Třeba i jen úsměvem a upřímným objetím <3

Mějte se krásně,
Vaše Z. A.

Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram

07/12/2015

Spokojenost začíná čistou myslí

Aneb ... všechno začíná v naší hlavě. Velkou část problémů si způsobujeme sami, ne-li většinu z nich. Svým přemýšlením. Vytváříme si jakési domněnky, odhady a kdo-ví-co-ještě, a tím sami sobě komplikujeme život. 

Pamatujete na tu scénu z Posledního samuraje, kde hlavní hrdina dostane radu od staršího samuraje, který pronese: "Moc myšlenek." A ano, přesně tohle je ten problém. Tím, jak neustále odbíháme ve své mysli k kdovíčemu, uniká nám přítomnost. Nedokážeme si užívat tzv. stav "tady a teď".

Sama jsem si nedávno uvědomila, že moc přemýšlím. Tuhle chybu jsem s čistým svědomím označovala za "snílkovství". Jaká to ubohá výmluva. Ale došlo mi to. Takže teď méně přemýšlím. Je to fajn pocit. Najednou máte víc času. Třeba takové kreslení si teď užívám víc než kdy jindy. Vnímám jen to, jak ty barevné prokresky bruslí po papíře a vniká něco krásného. Je to vskutku osvěžující.


A vlastně jsem se naučila ještě jednu věc, která s přemýšlením úzce souvisí. Začala jsem být k druhým opravdu upřímná. Místo toho, abych v sobě dusila své city a pocity, začala jsem říkat a psát, co si myslím. A najednou ... se tolik mých vztahů změnilo. Někteří to neunesli a sbalili si svých pár švestek. Jiní se chytili za nos a upřímnost mi začali oplácet. A ano, není to vždy snadné, slyšet pravdu nebo si jí přečíst. Ale přestanete díky tomu přemýšlet a dumat nad tím, co by kdyby.

Jaká je tedy moje rada? Žádná! Nemám právo druhým radit. Jediný, komu bych mohla, a vlastně hlavně měla, radit, jsem já sama. Vám ostatním mohu je doporučit to, abyste přestali žít ve své hlavě. Protože vám to neskutečně ulehčí život.

Přeji krásný slunečný týden a čistou hlavu :)

Vaše Z. A.

Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram