30/05/2015

Z deníku kavárenského povaleče, vol. 1: Praha & AnonymouS Coffee


Přeji pěknou (poslední) květnovou sobotu.

Víte, jak se říká, že ty nejlepší věci přicházejí v momentě, kdy to vůbec nečekáme? Tak přesně tohle rčení se mi zase potvrdilo. Po tom, co mi život uštědřil několik facek, se všechno začalo obracet k lepšímu. Pravda, musela jsem si to docela obrečet a hodně věcí přerovnat, ale stálo to za to. Také jsem rozeslala životopisy na desítky míst, obešla několik pohovorů, prošla si zkušebními dny, a nakonec jsem konečně našla něco, o čem mám pocit, že by mohlo být to pravé. Ale nechci předbíhat, takže další informace si zatím nechám pro sebe.

Ale teď už k dnešnímu příspěvku. Rozhodla jsem se udělat takovou sérii recenzí kaváren, které mě zaujaly. Protože jsem se posledních devět měsíců pohybovala hlavně v Praze, převažovat budou kavárny pražské. Ale nemusíte smutnit, protože během následujících týdnů zakotvím opět na nějaký čas v Plzni, kde je také pár podniků, které stojí za zmínku.


Zdroj: http://i0.wp.com/www.worldcoffeetalk.com
První kavárnou, kterou si vezmu do parády, je AnonymouS Coffee. Příjemná kavárna nacházející se mezi I. P. Pavlova a náměstí Míru byla láskou na první pohled. Když jsem se stěhovala do Prahy, projížděla jsem internet a hledala nějaké príma kavárny v centru. No a AnonymouS mi padla do oka okamžitě. A návštěva mi moje očekávání jen potvrdila.

26/05/2015

10 důvodů, proč mám někdy chuť být raději mužem

Zdravím vás, moji milí,
tak jsem si říkala, že pro dnešek vyberu nějaké veselé téma. Protože realita mi poslední dobou dává pěkně, spíše tedy nepěkně, zabrat. Ale jak se říká, hlavní je, že jsme naživu a zdraví. To ostatní už se nějak poskládá. A u mě to vypadá (musím zaklepat), že už je téměř vše na dobré cestě. Příští týden mě čeká něco, na co se už dlouho těším. Určitě o tom pak připravím článek. Víc zatím prozrazovat nebudu, ať máte překvapení :)

Ale teď už dost povídání "o ničem". Pojďme se přesunout k těm mužům ...



Asi každá žena někdy přemýšlela nad tím, jaké to je být mužem. A kdekterá by si to také ráda vyzkoušela. Alespoň na chvíli. No, přiznávám, že bych si to také ráda otestovala. Ale myslím, že jeden den by mi bohatě stačil. Jsem skromný minimalista.
Důvod č. 1: Muži to mají ve všem jednodušší. No, přeháním. Ve všem zase ne.
Důvod č. 2: Ráno můžou téměř doslova vstát a jít. Všechno jim zabere o půlku času míň, než nám ženám. Oblečou si, co jim zrovna přijde pod ruku. Učešou se za chůze. Líčit se nemusí. A během těch zbylých deseti minut se zvládnou v klidu nasnídat.
Důvod č. 3: Nikdo jim nepředhazuje, že jsou neupravení. Tedy, nemyslím tím, že by mohli chodit ve špinavé košili s kravatou nakřivo. Ale přeležené vlasy a nulový make-up jsou pro ně body navíc.

22/05/2015

Když nebudeš jíst maso, tak nevyrosteš!

Aneb jak se ze mě stal vegetarián ...

Zdravím vás, drazí čtenáři,
dnešní příspěvek bude, pravda, trochu delší, ale prostě jsem měla potřebu se o tématu rozepsat. Neříkám, že se mnou musíte souhlasit. Naopak je mi jasné, že mnozí z vás mě nemusejí pochopit, protože jsme každý jiný. Určitě ale budu ráda za vaše názory, postřehy atd. :)

Nuže, pojďme na to.

Proč? Protože bez maso to přeci nejde. Prý ...
Já a maso. To je podivný příběh. Takový až lehce smutný. Nikdy jsem se spolu totiž neměli moc rádi. Náš komplikovaný vztah se táhl už od mateřské školy. A vygradoval letos v lednu, kdy jsme se nadobro rozešli.

Hádám, že asi každý z vás si někdy v dětství vyslechl taková ta moudra typu: „Když nebudeš jíst maso, tak nevyrosteš.“ Dnes mi to zní ještě hloupěji, než když jsem byla malý capart. A právě v dětství, přesněji ve školce, se zrodila má nechuť k většině druhů mas. Jediné, co jsem bez problémů dokázala sníst, bylo kuře. A v mladších školních letech i takové ty karbanátky apod., protože nebylo na výběr (a protože jsem tehdy ještě neměla moc rozumu). Ale jakmile přišla svoboda v podobě střední školy a výběru z více jídel, vyhýbala jsem se masu, jak jen to šlo. Na vysoké, když jsem studovala bakaláře, jsem jedla už jen to kuřecí nebo krůtí, a to maximálně párkrát do měsíce (a koupené od farmářů).

19/05/2015

Žijme přítomností

Co bylo, bylo. Co bude… Kdo ví, co bude.
Někteří z nás neustále vzpomínají na to, co už bylo. Na něco, co už nevrátíme zpátky. Na věci, které už nezměníme. Na druhou stranu ale velká část z nás až moc často přemýšlí o tom, co bude. Co by mohlo být. I o tom, co nejspíš nebude. A pří tom všem nám uniká kouzlo přítomného okamžiku.
To mi připomíná jeden kratičký příběh z knihy Elizabeth Gilbert. Byla s kamarádkou v až nadpozemsky nádherné zahradě. A její kamarádka se tak moc těšila, až o ní poví rodině a na to, až se sem jednou bude moct vrátit. Spisovatelka ji napomenula slovy ve stylu: „Ale ty už tu jsi! Užij si to, že tu můžeš být. A nepřemýšlej o budoucnosti.“
Tohle je velká chyba nás, co žijeme v moderní společnosti. Nedokážeme žít přítomností. V tomto ohledu bychom se ale velice dobře mohli inspirovat na Výhodě, kde se lidé soustřeďují na to, co probíhá právě tady a teď.

15/05/2015

Takový ten život kavárenského povaleče

Ahoj, moji milí,
nevím jak vy, ale já miluju květen, je to vlastně můj nejoblíbenější měsíc v roce. Vzduch nádherně voní, všude to kvete a člověk by celé dny nejraději trávil procházkami po lesích a hájích či válením se někde na louce.

Ale teď už k dnešnímu příspěvku. Jak že se to ze mě vlastně stal kavárenský povaleč? (Prosím nechápejte to tak, že jsem lenoch, to vůbec ne!) No, ještě na střední škole jsem kávě nikterak neholdovala. V kavárnách jsem si vždycky dávala horkou čokoládu nebo čaj. Pak jsem přešla na mocha (za což by mě milovníci kávy asi zabili - a já sebe dnes už taky) a postupně si zamilovala café latte a cappuccino. Espresso jistě promine, ale zatím mi nijak neučarovalo, ale kdo ví, nikdy neříkej nikdy, že.


Největší zlom, co se mého kavárenského povalečství týče, přišel loni v září, kdy jsem se přestěhovala do Prahy a začala objevovat místní podniky. Neuplynul snad týden, kdy bychom s kamarádkou nenavštívily nějakou kavárnu. Občas když jsem zrovna neměla co dělat, jsem vyrazila i sama v doprovodu kvalitní knihy. Ale zase si nemyslete, že to bylo vždycky růžové, některé kavárny mě vyloženě zklamaly - o tom zase někdy jindy.

12/05/2015

Co je to štěstí

Také byste si přáli, aby existoval jednoduchý návod na to, jak dosáhnout spokojenosti, vyrovnanosti a… no prostě životního štěstí? Jestli zní vaše odpověď NE, pak buď kecáte, nebo už šťastní jste.
Asi si možná kladete otázku, jak jsem na takové téma přišla. No, byla to úplná náhoda. Šla jsem takhle jednou po ulici, kde jedna paní nabízela brožurku s názvem Cesta ke štěstí. Když mi tahle zázračná publikace byla nabídnuta, s úsměvem jsem odmítla. Říkáte si, že jsem pitomá, když jsme odmítla návod na spokojený život? Možná, ale…
Věc se má tak. Když vidím všechny ty knihy, které nabízejí sto zaručených rad, jak dojít ke štěstí, musím se smát. Ještě jsem se totiž nesetkala s člověkem, kterému by se změnil život tím, že by seděl doma na posteli, četl si všechny ty zaručené triky a po zhltnutí poslední strany by z něj byl neskonalý optimista s věčným úsměvem na tváři.

02/05/2015

Týden v obrázcích, vol. 1

Ahoj všichni,
jak se máte? Můj život se v posledních dnech otočil vzhůru nohama a já najednou vůbec nevím, co si s ním počít. Asi si dám trochu času na oddych a uvidím, kam mě vítr zavane. Ale abyste náhodou neměli pocit, že vám tu začnu fňukat, mám pro vás pár obrázků z poslední doby :)

Po dlouhé době jsem navštívila oboru Hvězda, jedno z mých nejmilovanějších míst.