19/08/2015

Jak dosáhnout štěstí?

Asi si možná kladete otázku, jak jsem na takové téma přišla. No, byla to úplná náhoda. Šla jsem takhle jednou po ulici, kde jedna paní nabízela brožurku s názvem Cesta ke štěstí. Když mi tahle zázračná publikace byla nabídnuta, s úsměvem jsem odmítla. Říkáte si, že jsem pitomá, když jsme odmítla návod na spokojený život? Možná, ale…

Věc se má tak. Když vidím všechny ty knihy, které nabízejí sto zaručených rad, jak dojít ke štěstí, musím se smát. Ještě jsem se totiž nesetkala s člověkem, kterému by se změnil život tím, že by seděl doma na posteli, četl si všechny ty zaručené triky a po zhltnutí poslední strany by z něj byl neskonalý optimista s věčným úsměvem na tváři.

A co že to vlastně mám proti těm „úžasným“ knihám? Mám toho proti nim dost. V první řadě už to členění na x rad (třeba těch sto), které prostě musíte dodržovat, jinak nemůžete být nikdy šťastní. Stačí, když se s jednou tou radou nedokážete ztotožnit, a už propadáte panice a obáváte se, že je nějakým vaším prokletím žít v nedostatečném štěstí. V horším případě se tím tak užíráte, že nakonec skončíte u psychologa. Vím, že je to trošku přitažené za vlasy. Ale zároveň musíte (no dobře, můžete) sami uznat, že na tom něco je.

16/08/2015

Z talíře vegeratiána/vegana

Říkám vám na rovinu, že nejsem vegan. I tak se ale snažím živočišné produkty omezovat. Čím dál více mi vadí, že zvířata využíváme ve svůj prospěch, a přitom vůbec nebereme ohled na to, že jsou to živí tvorové, kteří mají duši. A nejvíce mě vytáčí lidé, kteří bojují za opuštěná zvířátka apod., a klidně si dají k obědu řízek a ráno před odchodem do práce se nacákají parfémem testovaným na zvířatech. Když někde snědí psa, je z toho hrozný skandál (a kdo ví, jestli je to vůbec pravda), ale že si jiní běžně dávají ke svátečnímu obědu jehněčí, to je přeci něco úplně jiného ...
Ale to bychom tu byli ještě dlouho, kdybych se rozpovídala o palmovém oleji, zahlcení plasty a podobně. Kvůli tomu blog nemám. Záleží na každém, jestli si sáhne do svědomí a popřemýšlí o svém způsobu života :)

Dnes mám pro vás pár tipů na vegetariánská/veganská jídla, která jsem za poslední týdny stihla vyfotit. Většinou si totiž vzpomenu až uprostřed snídaně/oběda/večeře, že jsem chtěla udělat fotku na blog. A upřímně, rozhrabané jídlo na pokydaném talíři nikoho nezajímá, že :)

Špaldová pizza z nekynutého těsta. S rajčaty, paprikou a sýrem.

Cizrna s paprikou, pórkem a marinovaným tofu. A kořením.

Kuskus s hráškem, kukuřicí a bazalkou. A sýrem. Nuda, že jo :D

Cizrna na (uzené) paprice. Jedna z největších mňamek na světě! 

Kuskus s tofu na kari. Tohle bych taky mohla pořád.

 Jaký je váš oblíbený vegetariánský/veganský oběd? Či večeře?

P. S.: Příště si dáme snídaně.


Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram


13/08/2015

Z deníku neposedy, vol. 5: Bretagne & Île de Sein

Místo, kde se zastavil čas. Kde nikdo nespěchá. Dospělí tu loví ryby nebo jen tak vysedávají u pobřeží. Děti se tu celé dny cachtají v moři. Kočky se líně vyvalují na slunci. Zkrátka pravá prázdninová atmosféra.

A taky se tu všude line pach z těch mořských řas, ze kterého mi chvílema bylo až na zvracení. Hrneček obyčejnýho černýho čaje vás tu vyjde dráž než dvě deci vína. Ale celkově je to tady tak kouzelný, že vám nic z toho vlastně až tak moc nevadí.

Île de Sein je poměrně prťavý ostrov. My jsme ho stihly s kolegyní celý přejít během necelých čtyřiceti minut. Cesta sem z pevniny trvá lodí hodinku. Když jsme ráno vyjížděli, měla jsem po chvilce na moři pocit, že mě musí klepnout pepka. Vlny jako blázen. Vítr. Všude mraky. Ostrov v nedohlednu. V mysli se mi rojili všelijaké nadávky mířené na mou osobu. Kam jsem to zase vlezla, proboha?! Proboha!

Nakonec to ale byl fajn výlet. Zamračené nebe i vítr nás sice provázely celý den, ale ostrovu to na kráse nijak neubralo. Cesta zpátky byla taky v pohodě. Ovšem večerní rozčesávání se neobešlo bez bolesti a pár sprostých slov.

 

03/08/2015

Protože každá zkušenost je dobrá

Jistě, někdo může namítat, že nemám pravdu. Že bych měla rozlišovat dobré a špatné zkušenosti. Protože, přirozeně, existují věci, ze kterých máme opravdu dobrý pocit, které v nás vyvolávají radost, uspokojení, naplnění a tak dále. A pak jsou tu samozřejmě chvíle, kdy se nám něco nepovede, potkáme negativního člověka, ujede nám autobus a já-nevím-co ještě. To nás pak přepadají chmury, deprese a třeba i pocity méněcennosti.


Jako praktický příklad si dovolím vytáhnou jednu slečnu, se kterou máme blízký vztah. Záměrně ji nebudu jmenovat, protože co je komu do toho, že si natloukla hu… pusu (jako x dalších holek). Nuže, jde o to, že naše slečna potkala jednoho kluka. A fakt se jí líbil. Ona mu také očividně nebyla lhostejná. Jenže udělala tu chybu, že se s ním hned na první schůzce líbala. Sice to prý za moc nestálo, ale znáte to, tyhle věci potřebují čas. (No dobře, asi jak u koho.) Následující večer se holka dozvěděla, že ten kluk je přelétavý jako chmýří pampelišek. A že se takhle líbá s kdejakým děvčetem na lecjaké párty.

No, nemusím vám jistě dlouze popisovat, co následovalo. Hromady vyčítavých esemesek, rozmazaná řasenka a probrečené papírové kapesníčky (nejen) všude kolem koše. A slečna si říkala, jak je blbá. Začala si nadávat, proč se s tím blbečkem vůbec líbala, když ho nezná? No, každý někdy uděláme chybu…