11/06/2015

... a uvědomila si, že nikdy nebudu "normální"

Prosím, berte mě s rezervou. Vím, že ne všichni lidé jsou takoví, jak o nich píšu. Prostě ráda generalizuju. A miluju nadsázku. Protože ono se mi to do těch fejetonů prostě hodí :)

Většinou marníme život tím, že žijeme podle určitých stereotypů. Trávíme tolik času snahou být takoví, jací bychom měli podle ostatních být, až zapomínáme být sami sebou. Opravdové kouzlo osobnosti nespočítá přeci v tom, jak moc zapadá do davu. Nebát se své přirozenosti je něco, co by se stále mnoho lidí mělo naučit. Jak vlastně přijdete na to, kým ve svém nitru jste? Hm, napadá mě k tomu jeden skvělý citát. "To remember who you are, you need to forget who you told to be." Jak prosté a všeříkající. Přesto je to pro velkou část společnosti něco nepředstavitelného. Je přeci jednoduší žít podle nějakého uniformního řádu. Ano, opravdu se to může zdát snazší. Nemusíme o ničem moc přemýšlet. Můžeme se prostě řídit obecně vžitými představami o životě, protože to přeci nestojí žádnou námahu. To naopak být sám sebou, to je neustále nějaké přemýšlení, rozhodování. Nikdo nás nevede za ručičku. Musíme si poradit sami.
Není to zase tak dávno, co jsem odpoledne seděla na Vyšehradě a měla krásný výhled na prosluněnou Prahu. Kolem mě chodily ruku v ruce zamilované páry, maminky s kočárky i rozliční jednotlivci. A na mě to zase najednou padlo. Uvědomila jsem si, že nikdy nebudu jako ostatní. Nechci být. Už ne.

V tom to na mě padlo. Podivná skličující melancholie, pocit, že nic nemá smysl a že vlastně nevím, co se svou budoucností. Začala jsem o tom přemýšlet. Nebylo by přeci jen jednodušší být jako všichni ostatní? Mít divoké dospívání plné večírků a alkoholu, poté si na vysoké najít normálního kluka, v průběhu studia se zasnoubit, po promoci se sestěhovat, chodit do práce, trávit víkendy se snoubencem, po pár letech letních dovolených se vzít, začít plánovat rodinu, za dalších pár let ty děti už mít a … Co dál? Chodíc do práce čekat, kdy konečně děti vyrostou a… Pak v dálce toužebně hledat důchod? A nakonec co? Sedět doma s mužem a čekat, kdy umřu? Tudy asi cesta nevede.
Zaklapla jsem knížku. Hodila ji do batohu a vstala z lavičky. Cestou na Albertov mi vítr nejen pocuchal čerstvě umyté vlasy, ale také rozfoukal ony depresivní myšlenky. Znovu jsme si připomněla, že není nic špatného na tom, být "jiný než ostatní". Být sám sebou. Chtít jiné věci. Ne každý touží po citové závislosti na nějakém jedinci (opačného pohlaví), ne každého láká kariéra, každoroční dovolené u moře a vyhlídka strávení důchodu čekáním na smrt. Není nic špatného, když rok před dokončením vysoké ještě přesně nevím, co chci dělat, když netoužím po partnerovi v tradičním pojetí a neuznávám zažité hodnoty v podobě "kultury", válení se u moře nebo ježdění na svahu. Jedno ale vím jistě. To, po čem opravdu mé srdce prahne, je svoboda, to je podle mě naprostý základ. Svoboda a nezávislost. Pak bych se také ráda naučila nelpět na věcech či konkrétním místech (což už vlastně docela umím). Být tak s trochou nadsázky světoobčanem. A taky si plnit své sny, bez ohledu na to, jak bláznivé jsou ...

Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram

2 comments :

  1. Krásně napsané. Už je to druhý článek na podobné téma, který v posledních dvou dnech čtu (asi epidemie). Já jsem měla období, kdy jsem se snažila přizpůsobit lidem, pak jsem zjistila, že to nejde, že se prostě do té jejich krabičky nevejdu, že neumím něco dělat jen proto, abych se zavděčila jejich představám. Ideální příklad je kauza: "A proč jako s nikým nechodíš? Jak jako nechceš?" :D

    ReplyDelete
    Replies
    1. Děkuji :) No já už tenhle článek měla rozepsaný docela dlouho, ale dnes jsem ho konečně dodělala ke své spokojenosti. Ale je pravda, že jsem se brala konečně odvahu ho zveřejnit...

      Delete

Odkazy na vaše blogy v komentářích mi nevadí. Ale, prosím, nepište sem odkazy na své giveaway, žádosti o hlasy a podobně. / You can post links to your blogs. But, please, do not post any requests for votes, your giveaways and so on.