23/11/2014

Létání na ledu

Snad předpokládám správně, že nejsem jediná holka, která vždycky obdivovala krasobruslení. Vlastně obdivuji každého, kdo je schopný se na ledu normálně projet. Já to v životě zkoušela dvakrát. Prvně jsem si natloukal pr… zadek. A navíc pořádně. Podruhé jsem to zkusila s asi patnáctiletým odstupem. A dobrovolně. Spodní část zad (a zároveň vrchní část nohou) jsem si sice nenabila, ale zato jsem se celou dobu srabácky držela mantinelu. Čímž jsem musela v ostatních vyvolat dojem, že jsem buď opilá, nebo že mám v rukavicích nějaký zvláštní druh magnetu. Obávám se však, že dojem s číslem jedna u přihlížejících neoddiskutovatelně vedl. A o tom, jak mě deprimovali malí caparti, kteří po stadionu lítali jako by se nechumelilo, se ani zmiňovat nemusím.

www.asianstyle.com

Brusle jsem tedy pověsila na hřebík (dobře, vrátila jsem je s díky do půjčovny) a smířila se s tím, že do konce života budu pouze pseudobruslit. Tímto pojmeme jsem si totiž dovolila označit druh pohybu, který je prováděn v zimních ulicích, a to za podmínky, že se přes noc změnila ta hnusná břečka-roztátý sníh-na ledové kluziště.
Je to asi dva roky zpátky, kdy u nás jednoho prosincového dne bylo pěkně napršeno a kdy se během odpoledne tak snížila teplota, že všudypřítomná voda na chodnících zmrzla. No a protože s něčím takovým se nepočítalo, chlapci se solničkami se ne a ne probrat z podzimního spánku. A tak jsme cestu od zastávky domů, kterou běžně zmákneme za dvě minutky, prodloužili na delší čtvrthodinu. V těch chvilkách, kdy nám podkluzovaly nohy a kdy jsme nevěděly, zda se smát nebo brečet, jsme zvažovaly tu možnost, že bychom zůstaly stát na místě a čekaly, až se teploty přehoupnou dostatečně vysoko nad nulu. Tuto srandu nám ale překazila moje máma, která mi počala tvrdit, že to není ani trochu dobrý nápad, a neodpustila se rodičovskou poznámku, ať prý přestanu blbnout a hnu se konečně z místa.

www.metro.cz

Tímto bych chtěla ty, kdo mají na starost počasí v České republice, poprosit, zda-li by mohli v podobných případech místo nečinného přihlížení spustit z nebe nějaké solné kroupy, či něco na tento způsob. Protože jim kromě nás, běžných smrtelníků, poděkujou taky doktoři, kterým to ušetří všechno to sádrování a podobné zimní procedury. A to už se vyplatí!

Jak to máte s bruslením vy? :)

Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram

17/11/2014

Zabijte budíka!

Lidé se dělí do dvou skupin. Na ranní ptáčata a sovy. Já, bohužel, vinou osudu, patřím do skupiny druhé. Vlastně za to mohou spíše moji rodiče. Přesněji má matka. Ona mě totiž narodila v pozdních večerních hodinách. A vzhledem k tomu, že jedna má kamarádka je narozená brzy ráno a vstávání jí nedělá potíže, troufám si odhadovat, že na mé teorii bude asi něco pravdy.
Kdybych potkala člověka, který vynalezl budík, rozhodně by nemohl počítat s tím, že se budeme kamarádit. To ani náhodou! Pěkně bych mu počala vysvětlovat, jak hrůznou věc to stvořil. Neznám protivnější věc, než je budík. Přesněji řečeno budík, se kterým jste večer učinili domluvu, aby vás dalšího rána vytáhl z postele před desátou.

Zdroj: www.dedra.cz
Boj mezi sovou a oním otravným bzučícím předmětem je věčný. Jak mu mám, krucinál, jednou pro vždy vysvětlit, že mě prostě nebaví (nebavilo a taky nikdy bavit nebude) vstávat brzy ráno. Je to jeho vina, že mám blbou náladu. Je to jeho dočinění, že lezu po bytě jako mátoha. A taky může za to, že se mnou celé dopoledne nic není. K čertu s budíkem! Amen.
Za nejlepší formu tahání nevinného člověka z postele považuji rádio. Nejlépe naladěné na nějakou stanici, která v brzkých hodinách nabízí příjemnou hudbu. Když mě vzbudí rádio, dokonce se po výlezu z měkkých teplých peřin i usmívám! Ale když vypadne elektřina, jste celkem namydlení. A učitele ve škole opravdu nezajímá, že jste měli problém s dodávkou proudu. Nebo že jste při zaznění nějakých šílených tónů rádio raději umlčeli a šli znovu zalehnout.

Zdroj: cz.123rf.com
Pamatuji se, jak jsem si před lety koupila budík. Byl docela pěkný, to zase jo. Červený. S růžovým srdíčkem na ciferníku. Ale ani to mi nezabránilo v tom, abych mu po několika dnech společného soužití dala pár facek. Avšak bylo to velice účinné. Chlapec zmlkl. Definitivně a napořád. Dnes spinká zavřený v horním šuplíčku komody. Občas si s ním popovídám, aby pochopil, že si to nemá brát osobně. Baterie jsem mu ale pro jistotu zabavila. Protože co kdyby, náhodou, dostal chuť mě po ránech strašit.

Jaký vztah máte se svým budíkem vy? :)

Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram

13/11/2014

Když Vánoce buší na dveře…

… nejdu jim otevřít.
Ano, pochopili jste správně. Neslavím Vánoce. Ze dvou prostých důvodu. Už je to pár let, co mi tahle křesťansko-materialistická mánie vypadla z oka. Kupovat na povel dárky a tvářit se, že to dělám proto, že se před mnoha a mnoha stovkami let narodil Ježíš, to není nic pro mě. Nehledě na to, že Ježíš se vůbec nenarodil 24. prosince, jak nám je vesele vtloukáno do našich hloupých hlaviček už odmalička.

Na začátek troch osvěty. Ono to bylo vcelku jednoduché. Pohanské svátky slunovratu se slavili (logicky) 21.12. No a protože křesťané potřebovali, aby lidé slavili Vánoce, tak je (logicky) zařadili do podobného data. Tohle je ten první, a možná i hlavní důvod, pro mě Vánoce nechávají chladnou. Vám by nespadly hračky do kanálu, kdybyste zjistili, že se Ježíš nenarodil na Štědrý den?

Zdroj: www.living.cz
Druhým (a posledním) důvodem, proč neslavím Vánoce, je ten, že nemám ráda marketingové výplachy mozku. Teda, koupit někomu dárek proto, že mu chci udělat radost, je jedna věc. Proti tomu nic nemám. Ba naopak. Moc mě baví vybírat dárečky pro blízké osůbky. Ale během po obchodních centrech a v záchvatu šílenosti shánět něco, čím bych lidi z donucení obdarovala, to pro mě jaksi postrádá smysl. Všimli jste si, jak často lidé nadávají, že musí koupit dárky? Vždyť je to naprosto směšné…

A ještě je tu jeden faktor, který mi vánoční svátky znechutil. Všudypřítomné nevkusné třpytivé ozdoby. Čím kýčovitější, tím lepší. A čím dříve je obchodníci vytáhnou, tím lépe. Protože nazdobit krém na konci září je sakra pozdě. Doufám, že je z toho dostatečně cítit onen ironický podtón.

Zdroj: www.vanoce-silvestr.cz

Nuže, abyste tomu rozuměli, nemám nic proti křesťanům (ačkoliv oni by mě asi zaškatulkovali jako pohana). Ani proti třpytivým ozdobám (jeden svícen z různých druhů sklíček ale úplně postačí). A proti dárkům už vůbec ne (kdo by je nemiloval, že). Jen mi vadí, jak se postupem staletí ze svátku oslavujícího zimní slunovrat stala křesťansko-materialistická mánie. A že se z něj vytratilo to nejdůležitější, totiž užívání si klidu, pohody a společnosti blízkých lidí.

A jestli ještě někde uslyším, že Vánoce jsou svátkem klidu a pohody, tak z toho asi dostanu záchvat smíchu.


Ne, nebudu vás odsuzovat za to, že slavíte Vánoce. Vy mě ale, prosím, zase neodsuzujte za to, že vítám slunovrat, nekupuji dárky a nezabíjím nevinné kapry. I když, možná dostanu bod k dobru za to, že miluje bramborový salát a každý prosinec se cpu lineckým cukroví…

Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram

09/11/2014

Zhyň, ty, kdo nemáš Facebook

Aneb jak se sociální sítě staly středobodem našeho vesmíru.
Víte, jsem upřímně ráda za to, že jsem prožila dětství bez facebooku. Také vám chybí časy, kdy jsme si od nových kamarádů brali číslo na pevnou linku, abychom se mohli skrze naše maminky domluvit, kdy spolu půjdeme ven?

Nechci nějak paušalizovat, ale občas to vypadá, že už bez sociálních sítí neumíme žít. Jistě jste si také všimli, že někteří lidé se bez „fejsu“ nezajdou ani vyčůrat. Trochu se děsím toho, zda nepřijde moment, kdy budeme házet na „zeď“ ohastagované statusy s fotkou… prosím domyslete si sami.


Pamatuji si na moment, kdy se mě má nejlepší kamarádka ptala, jestli mám „ícékvéčko“. A já tehdy absolutně nechápala, co ta podivná zkratka ICQ znamená. Vlastně jsem to nějak nepochopila ani dodnes. Věřte, nebo ne, nijak toho nelituji. Jediná sociální síť, se kterou se kamarádím je „fejsbůk“. Díky němu ušetřím dost peněz, které bych jinak spolkly hovory do Anglie a tuny esemesek po České republice. Ale všeho s mírou, takže veselé odolávám všem těm dalším sociálním výdobytkům.

Vlastně… ten pojem sociální sítě se zdá být poměrně směšný. Spíše bych to opravila na socializační sítě. Čím dál tím mladší děti mají téměř přirostlé prsty ke svým chytrým telefonům nebo tabletům. Neumí normálně komunikovat s kamarády, se kterými se sešli, a místo toho si píšou s někým jiným. A já si tak říkám, kam až to může vést?
Čím dál více času trávíme uzavřeni do sebe. Voláme kamarádovi bydlícímu na druhém konci republiky místo toho, abychom za ním o víkendu přijeli. Píšeme se s blízkou přítelkyní po skypu nebo facebooku, přitom by s ní stačilo zajít na kafe. Řádna "voheštegovanými" fotkami z dovolené se chlubíme na instagramu. A pak se divíme, proč nám dělá takové potíže se seznámit s nějakým normálním protějškem.


Ale abyste nenabyli dojmu, že jsem negativně smýšlející skeptik, řeknu vám, že stále doufám v to, že jednou dostaneme rozum. Že dokážeme využívat sociální sítě v mezích zdravého rozumu a budeme si více vážit času, který můžete trávit v blízkosti svých blízkých. Protože osobní kontakt s milovaným člověkem nedokáže nic nahradit. Naštěstí.

Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram