22/05/2015

Když nebudeš jíst maso, tak nevyrosteš!

Aneb jak se ze mě stal vegetarián ...

Zdravím vás, drazí čtenáři,
dnešní příspěvek bude, pravda, trochu delší, ale prostě jsem měla potřebu se o tématu rozepsat. Neříkám, že se mnou musíte souhlasit. Naopak je mi jasné, že mnozí z vás mě nemusejí pochopit, protože jsme každý jiný. Určitě ale budu ráda za vaše názory, postřehy atd. :)

Nuže, pojďme na to.

Proč? Protože bez maso to přeci nejde. Prý ...
Já a maso. To je podivný příběh. Takový až lehce smutný. Nikdy jsem se spolu totiž neměli moc rádi. Náš komplikovaný vztah se táhl už od mateřské školy. A vygradoval letos v lednu, kdy jsme se nadobro rozešli.

Hádám, že asi každý z vás si někdy v dětství vyslechl taková ta moudra typu: „Když nebudeš jíst maso, tak nevyrosteš.“ Dnes mi to zní ještě hloupěji, než když jsem byla malý capart. A právě v dětství, přesněji ve školce, se zrodila má nechuť k většině druhů mas. Jediné, co jsem bez problémů dokázala sníst, bylo kuře. A v mladších školních letech i takové ty karbanátky apod., protože nebylo na výběr (a protože jsem tehdy ještě neměla moc rozumu). Ale jakmile přišla svoboda v podobě střední školy a výběru z více jídel, vyhýbala jsem se masu, jak jen to šlo. Na vysoké, když jsem studovala bakaláře, jsem jedla už jen to kuřecí nebo krůtí, a to maximálně párkrát do měsíce (a koupené od farmářů).

A to kuře v zadu uzavírá řadu
Letos nějak kolem poloviny ledna jsem si dala svůj poslední plátek kuřete. Teda, je pravda, že tenkrát jsem to ještě tak úplně netušila. Ale maso je jedna z věcí, které mi už vůbec nic neříkají. Nebudu tvrdit, že mi vůbec nechutnalo, ale ten etický blok je pro mě už naprosto nepřekonatelný. Protože zvířátka miluju. Živá. A zvířátka můžete buď milovat, nebo je jíst. Nic mezí tím.

Buď ho máte rádi nebo si ho dáte k obědu. Obojí prostě nejde.
Už jsem si párkrát vyslechla, že nejíst maso je hloupost. Že budu mít nízkej tlak. A budu pořád unavená. A bla bla bla. Nevím, jak ostatní, ale od té doby, co jsem vegetarián, mám nižší potřebu spánku (ale to já zas měla vždycky), málokdy jsem unavená a celkově si přijdu taková svěžejší, energičtější. No, prostě se celkově cítím mnohem lépe.

A co teda člověk vlastně jíš?
Víte, tofu a podobné věci jsou tzv. masové náhražky, z čehož (logicky) plyne, že je nemusíte jíst každý den. A když si třeba 2krát do týdne dáte tofu/tempeh/seitan aj., tak v tom nevidím problém. Jasně, vím, že sója není nic extra, ale pořád je to lepší, než jíst tepelně upravené živé tvory. A ono taky ne každá náhražka je ze sóji, že jo.
No, co se vitamínů a minerálních látek týče, je spousta kvalitních potravin, které vám je dodají. Navíc jsou mnohem lépe stravitelné než ty v mase.

Aspirace na vegana
Říká se, že kdo se jednou stane vegetariánem, tak v budoucnu s velkou pravděpodobností přejde na veganství (a třeba až k vitariánství, fruktariánství či práně ...). A já s tím souhlasím. Protože člověk si začne uvědomovat, že využívat zvířata proto, abychom si mohli dát jogurt nebo sýr, není nic pěkného. Já osobně se snažím mléko i mléčné výrobky omezovat, a když už je kupuji, snažím se aby byly z farem. A střídám to s různými rostlinnými mléky, které jsou chuťově moc fajn. Pomazánky se dají vyrobit z luštěnin a zeleniny. Máslo se nahradí kvalitními rostlinnými tuky. A tak dále.

A tak příběh pokračoval dál. A z vegetariána se stal vegan.
Nutit děti, aby jedly maso?
Trochu otázka do pranice. Ale pokud vás zajímá, jaký na to mám názor, myslím, že děti by měly mít možnost volby. Tudíž nechat je, aby si samy rozhodly, zda chtějí být vegetariány či vegany. A když budou odmala maso odmítat, tak jim ho prostě dávat nebudu. Když jim bude chutnat, tak ať si ho dají (byť třeba jen ve škole).
  
A na závěr trochu humoru. Existuje pár vět, kterými spolehlivě vytočíte každého vegetariána. Pokud to teda není „vyklidněný“ flegmatický jedinec, kterého nic nerozhodí. Tady jsem si sepsala pár těch, nad kterými se vždy musím minimálně pousmát.

-Maso přece potřebujeme. - Jo jo, asi tak jako se kočka potřebuje obden koupat.

-Jíst maso je přirozený! - Potravní řetězec, víte. Jo, tak tohle je ta nejubožejší výmluva, jakou jsem kdy slyšela. Jasně, v přírodě to tak (bohužel zatím) funguje. Ale podle mě je současný svět (nejen v tomto ohledu) neudržitelný.

-Tak aspoň ryby ale jíš, ne? - Protože ryba není maso, přeci.

-Ten salám ti nic neudělá. - Někdo se holt domnívá, že mi salám nemůže vadit, protože nevypadá jako „normální“ maso. (Ono v tom salámu je stejně x % čehokoliv, jen ne masa. Ale pořád ho tam nějaké stopové množství je.)

-Nebudeš mít železo. A béčko! A co jód? A bla bla bla. - Jsou i jiné, kvalitnější a přirozenější, zdroje vitamínů a minerálních látek.

-A co jako jíš? - To už radši bez komentáře …

Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram

19/05/2015

Žijme přítomností

Co bylo, bylo. Co bude… Kdo ví, co bude.
Někteří z nás neustále vzpomínají na to, co už bylo. Na něco, co už nevrátíme zpátky. Na věci, které už nezměníme. Na druhou stranu ale velká část z nás až moc často přemýšlí o tom, co bude. Co by mohlo být. I o tom, co nejspíš nebude. A pří tom všem nám uniká kouzlo přítomného okamžiku.
To mi připomíná jeden kratičký příběh z knihy Elizabeth Gilbert. Byla s kamarádkou v až nadpozemsky nádherné zahradě. A její kamarádka se tak moc těšila, až o ní poví rodině a na to, až se sem jednou bude moct vrátit. Spisovatelka ji napomenula slovy ve stylu: „Ale ty už tu jsi! Užij si to, že tu můžeš být. A nepřemýšlej o budoucnosti.“
Tohle je velká chyba nás, co žijeme v moderní společnosti. Nedokážeme žít přítomností. V tomto ohledu bychom se ale velice dobře mohli inspirovat na Výhodě, kde se lidé soustřeďují na to, co probíhá právě tady a teď.
Užívejte si přítomnost. Vychutnejte si to, že můžete být zrovna tam, kde jste, a právě v tuhle chvíli. Protože tento okamžik se velice rychle stane jen minulostí, o které budete doufat, že ji možná zase jednou zažijete. Nebo budete smutnit nad tím, že už nic nebude jako dřív. A tím pádem budete opět úplně mimo přítomnost.
Naučte se maximálnímu soustředění na to, co právě děláte. Nikdo neříká, že musíte využít dvacet čtyři hodin denně k tomu, abyste se výhradně zabývali přítomností. Koneckonců, nejste zenový mistr. Pro začátek úplně stačí, když se naučíte se plně soustředit na nějakou činnost, které se pravidelně věnujete. Třeba si můžete každé ráno udělat malý kávový rituál. Místo toho, abyste do sebe narychlo nalili, pijte ho po malých doušcích. Vnímejte jeho temně hnědou barvu, příjemnou vůni a chuť. A nemyslete přitom na sto padesát věcí okolo.
Vašim vlastním rituálem ale může být i každodenní procházka, byť jen několikaminutová. Vnímejte vlastní dech, rozmanitost věcí kolem sebe, hru slunečních paprsků nebo třeba proměnlivost mraků. Všímejte se detailů. A hlavně, snažte se na nic nemyslet. Protože přemýšlení vás odnáší pryč od nynějšího okamžiku.
A pokud se vám to i tak zdá náročné, zkuste alespoň někdy během dne soustředěně vnímat svůj dech. Třeba při pauze v práci. Už po dvou třech minutách se budete cítit lépe, tak nějak lehce a uvolněně. Alespoň u mě to tak vždycky funguje. Občas mám až pocit, jako bych se tak trochu vznášela.
Co vy? Umíte žít přítomností?
Článek napsán pro idnes.cz, (zdroj: http://holmanova.blog.idnes.cz/c/450520/zijme-pritomnosti.html).
Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram

15/05/2015

Takový ten život kavárenského povaleče

Ahoj, moji milí,
nevím jak vy, ale já miluju květen, je to vlastně můj nejoblíbenější měsíc v roce. Vzduch nádherně voní, všude to kvete a člověk by celé dny nejraději trávil procházkami po lesích a hájích či válením se někde na louce.

Ale teď už k dnešnímu příspěvku. Jak že se to ze mě vlastně stal kavárenský povaleč? (Prosím nechápejte to tak, že jsem lenoch, to vůbec ne!) No, ještě na střední škole jsem kávě nikterak neholdovala. V kavárnách jsem si vždycky dávala horkou čokoládu nebo čaj. Pak jsem přešla na mocha (za což by mě milovníci kávy asi zabili - a já sebe dnes už taky) a postupně si zamilovala café latte a cappuccino. Espresso jistě promine, ale zatím mi nijak neučarovalo, ale kdo ví, nikdy neříkej nikdy, že.


Největší zlom, co se mého kavárenského povalečství týče, přišel loni v září, kdy jsem se přestěhovala do Prahy a začala objevovat místní podniky. Neuplynul snad týden, kdy bychom s kamarádkou nenavštívily nějakou kavárnu. Občas když jsem zrovna neměla co dělat, jsem vyrazila i sama v doprovodu kvalitní knihy. Ale zase si nemyslete, že to bylo vždycky růžové, některé kavárny mě vyloženě zklamaly - o tom zase někdy jindy.


Moje vášeň pro kvalitní kávu začala nabírat na obrátkách na přelomu letošního roku, kdy se u mě začínaly projevovat pocity, že mne nic nenaplňuje. Začala jsem hledat něco, co by mě opravdu bavilo. A ejhle - přišel nápad na čtyři písmena. KÁVA! Po návštěvě kurzu o přípravě kávy jsem si pořídila nějakou literaturu, vzala útokem knihovnu, projížděla weby věnující se kávové kultuře a přihlásila se na baristický kurz. Během posledních týdnů jsem rozeslala životopisy do všech možných kaváren v mém "home town" a k mému štěstí jsem byla pozvána na pár pohovorů. Brzy mě čeká zkušební služba a já doufám, že to všechno dobře dopadne. Protože v kávě jsem se našla a nemůžu se dočkat, až si budu pohrávat s teplým našlehaným mlékem. Latte artu zdar!


Jo, a abyste si nemysleli, že jsem nějaký tajnůskařský kávový závislák, brzy se můžete těšit na příspěvky o pražských kavárnách, které jsem za těch devět měsíců stihla podrobit testování.

Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram

12/05/2015

Co je to štěstí

Také byste si přáli, aby existoval jednoduchý návod na to, jak dosáhnout spokojenosti, vyrovnanosti a… no prostě životního štěstí? Jestli zní vaše odpověď NE, pak buď kecáte, nebo už šťastní jste.
Asi si možná kladete otázku, jak jsem na takové téma přišla. No, byla to úplná náhoda. Šla jsem takhle jednou po ulici, kde jedna paní nabízela brožurku s názvem Cesta ke štěstí. Když mi tahle zázračná publikace byla nabídnuta, s úsměvem jsem odmítla. Říkáte si, že jsem pitomá, když jsme odmítla návod na spokojený život? Možná, ale…
Věc se má tak. Když vidím všechny ty knihy, které nabízejí sto zaručených rad, jak dojít ke štěstí, musím se smát. Ještě jsem se totiž nesetkala s člověkem, kterému by se změnil život tím, že by seděl doma na posteli, četl si všechny ty zaručené triky a po zhltnutí poslední strany by z něj byl neskonalý optimista s věčným úsměvem na tváři.
A co že to vlastně mám proti těm „úžasným“ knihám? Mám toho proti nim dost. V první řadě už to členění na x rad (třeba těch sto), které prostě musíte dodržovat, jinak nemůžete být nikdy šťastní. Stačí, když se s jednou tou radou nedokážete ztotožnit, a už propadáte panice a obáváte se, že je nějakým vaším prokletím žít v nedostatečném štěstí. V horším případě se tím tak užíráte, že nakonec skončíte u psychologa. Vím, že je to trošku přitažené za vlasy. Ale zároveň musíte (no dobře, můžete) sami uznat, že na tom něco je.
Štěstí je vůbec hrozně relativní pojem. A nejen štěstí. Veškeré hodnoty, které nás po celý život provázejí, jsou velice subjektivní. Aneb co baví jednoho, nemusí nutně bavit druhého. Každý je jiný. Je individualitou, která má svůj vlastní hodnotový žebříček.
Pro ilustraci si představte dvě slečny. První mladá dáma, říkejme jí Emma, studuje ekonomickou školu. Je to typický lenivý typ. Většinu volného času tráví vysedáváním po kavárnách, čtením časopisů, případně sledováním amerických seriálů.
Druhá slečna, pro naši účely třeba Jitka, studuje na katedře tělesné výchovy. Sport je její život, v podstatě vyrostla na hřišti. Domů se vrací mnohdy až večer.
A teď si představte, že Emmu někdo pošle na 14denní horskou túru do švýcarských Alp. Jitku pak donutí odcestovat na fashion week do Milána. Tak co, budou šťastné? Ne, ani trochu!
Tímto příkladem jsem vám chtěla nastínit, jak je to naše štěstí relativní. Zkrátka jsme každý jiný. Vlastně by to byla docela nuda, kdyby nás všechny bavily stejné věci, chutnalo nám stejné jídlo a chodili jsme po světě v totožných botách.
A jaký je tedy můj univerzální recept na štěstí? No, upřímně, kdybych o nějakém věděla, tak už bych o tom dávno napsala knihu. Ale bohužel to nevím. I tak vám však mohu poradit něco, co mi dost pomáhá na mé životní cestě. Nejsem sice diplomovaný psycholog, ale o lidské duši už něco málo vím. Takže, buďte co nejvíce sami sebou a nestyďte se za to, že některé věci vnímáte jinak než ostatní. Neřešte, že se vám občas stane, že druzí nechápou vaše životní kroky. Protože ty nikdo chápat nemusí. Hlavní je, že je chápete vy sami. Je to totiž váš život. A pokud chcete být šťastní, v první řadě se nesmíte bát své přirozenosti.
Článek napsán pro idnes.cz (zdroj: http://holmanova.blog.idnes.cz/c/461678/co-je-to-stesti.html?ref=viacbloger).
Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram