25/11/2016

Dost už emancipaci

Poslední dobou si kolem sebe všímám až přehnané feminizaci, která už chvílemi hraničí s argesí. Tedy abyste mě nepochopili špatně, taky jsem ženská, která se snaží být samostatná, soběstačná, snaží se stát nohama pevně na zemi a tak. Jenže mám pocit, že některé z nás už to přehání. Viděla jsem to zrovna nedávno. Holku se skupinou kluků, která měla potřebu dělat ze sebe tu hlavní ve skupině a docela dost agresivně se dala do jednoho z kamarádů. A on před ní jen couval a vysvětlovat jí, že s holkama se nepere. Upřímně, šel z ní docela strach.

Neustále teď někde čtu, jak jsou na tom ženy celkově špatně. Mají horší platy a vůbec to mají v životě těžší než muži. Řeknu vám to takhle, ještě nedávno jsem si to také myslela. Ale dnes už jsem toho názoru, že by se ženy měly více držet své ženskosti. Pro mě je skutečnou ženou osoba, u níž převažují energie ženské polarity, prostě ty správné holčičí vibrace. A dělat ze sebe dravou saň, která nutně musí vydělávat sto tisíc měsíčně, která si sama složí veškerý nábytek a která, řekněme, vyleze o víkendu na osmitisícovku a za každých okolností si bude hrát hrdinku, která nikdy nebrečí... tohle já zkrátka neuznávám. Už ne.

Pravá žena je podle mě taková, která se o sebe umí postarat, vydělat si na živobytí i vyměnit prasklou žárovku za novou. Ale také umí nechat muže, aby přestěhoval těžký nábytek, donesl domů velký nákup, aby o ni pečoval, když bude nemocná a tak podobně. A že dnešní muži takoví nejsou? Ale jsou, jen si to nejprve musíte srovnat samy v sobě, abyste ty "akorát mužné" muže našly. Mohu jen potvrdit, jak je příjemné trávit čas ve společnosti muže, který je jemný a citliví pečovatel a zároveň dokáže obstarat praktické životní záležitosti. :)

22/11/2016

Jsi tam, kde máš zrovna být

Nejprv jsem chtěla napsat "není to tak dávno ...", ale pak mi došlo, že už je to přibližně rok, což není úplná chvilka. Tak tedy, asi před rokem jsme se známými při pobytu na Šumavě dospěli k tomu, že aby byl člověk opravdu spokojený, měl by znát své místo ve světe. Jistě, potřebujeme místo, kdo se budeme cítit dobře. Nějakou lokalitu, kterou budeme s láskou nazývat svým, třeba i dočasným, domovem.
A mně v tu chvíli došlo, jak často spousta z nás nadává na poměry, ve kterých žije. Nelíbí se nám, že náš byt je hrozně malý, že je moc v centru, že je na příliš opuštěném místě, že k nám jezdí blbé spoje a tak dále a tak dále. Asi by každý z vás dokázal najít něco, co mu vadí.
Tolik lidí touží po tom, někam odjet. Zmizet. Doufají, že se tam budou mít lépe. A ano, pevně věřím tomu, že někteří takto skutečně najdou své životní štěstí. Ale na druhou stranu ...
Dnes už jsem toho názoru, že (jak praví Tisíc a jedna noc) pokud člověk nemá ráj ve vlastním srdci, nenajde ho ani v daleké cizině. A ještě více věřím tomu, že jsme tam, kde máme zrovna být. Naše duše je chytřejší než rozum s egem dohromady a ví, že tam, kde je, se má něco naučit. A že utíkat do ciziny jen proto, že to dělají ostatní, není zrovna šťastné řešení. I když, ono to zní lákavě. Nechat tu všechny a všechno a začít někde pěkně od nuly. Ale na druhou stranu, i místo, kde jsme úplně noví, nám jednou zevšední, a to, před čím jsme, možná i nevědomky, utekli, si nás stejně najde.
Přestala jsem řešit, co si myslí ostatní. Nebo co mi radí. Rozhodla jsem se, že budu za každou cenu naslouchat hlasu své duše. A je mi upřímně fuk, jak to vezmou ostatní. Pokud s tím mají problém, nebo budou mít dokonce potřebu mi ukládat rádoby rozumné rady do života, ať si jdou klidně o dům dál. Lidi, kteří mě nedokážou brát takovou, jaká jsem, ve svém životě nepotřebuju. A že budu společností považována za divnou? Hm, je to možné.
Já se ale rozhodla jí cestou, která mi přijde správná. A jejím mottem je to, že jsem tam, kde mám zrovna být. A upřímně? Od té doby, co jsem si začala vážit toho, co mám, a celkově se dívat na svět pozitivně, jsem šťastnější než kdy jindy. A že jednou v budoucnu, nebo třeba už brzy, bude skutečně čas se někam posunout? Jistěže bude, ale teď vím, že až to přijde, tak to s naprostou jistotou poznám. Do té doby si budu užívat toho, co je tady a teď. :)

Co vy? Jste spokojení tam, kde jste? 

29/10/2016

15 věcí ...

... které na životě miluji.

Nevím, jak vy, ale já jsem ten typ člověka, kterému špatná nálada nikdy nevydrží dlouho. Teda takhle, zpočátku, když se mi stane něco, co na mě zapůsobí negativně, bývám nepěkně vzteklá, protivná, sklíčená nebo třeba i plačtivá. A jsou dny, kdy se prostě ráno probudím a mám chmury. Stane se mi, že zkrátka nevím, kudy kam, a jsem z toho nešťastná, nemám chuť nic dělat ani nikoho vidět. Ale vždycky se rychle oklepu. Chtě nechtě jsem asi optimista. :)

No a když jsem dnes pročítala své oblíbené blogy, u Verči mě zaujal její nejnovější příspěvek o tom, co jí dělá šťastnou. Ne že bych chtěla opisovat, ale inspirovala jsem se a zamyslela se nad tím, které věci na životě miluji. :)

Miluji ...
-když na mě ráno po probuzení zvědavě kouká naše králičí slečna, aby mě přivítala
-a když mě zvědavě očichá a radostně mi olíže obličej
-pozorování všech těch rostlinek, které jsem vypěstovala
-vůni růžového vosku v aromalampě
-zírání na klidný plamen svíčky
-chvíle s milovanými přáteli, kteří se obejdou bez facebooku v mobilu
-chůzi ulicemi, které jsou zapadané listím
-svoji nástěnku plnou citátů a suvenýrů z přírody
-fairtradovou guatamelu v milovaném fialovém hrníčku z Francie
-nebo kvalitní kávu v příjemné kavárně
-svoji práci
-vůni parfému Paul Smith Rose, kterou používám už od střední (cca. 8 let)
-pohodové pod/zimní večery s knížkou/filmem, čajíčkem
-oříšky a všelijaká semínky
-cestování a poznávání nových míst

A spoustu a spoustu dalších důležitých věcí a méně důležitých detailů, které dokreslují náš život. Ale těchle 15 mě napadlo v momentě, kdy jsem příspěvek sepisovala. Doufám, že vás inspiruji a převezmete štafetu. :)

Krásné dny, Z. A.

21/10/2016

Zpomal a zklidni se

Tak nějak mi to před dvěma týdny řekl můj kamarád, když jsem za ním přišla do kavárny a dali jsme si zelený čaj s medem. I když pravda, já nepřišla. Já jsem přiletěla. V klidu jsem byla ještě asi deset minut předtím, když jsem seděla v Melounovým cukru a popíjela jsem skvělý cappuccino a pojídala čokoládovobanánový cheesecake ve společnosti Zlomených křídel od mého milovaného Khalila Gibrana. V tu chvíli mi přestal fungovat mobil. Odmítal přijímat hovory. A první, co mě napadlo, byla otázka: Co když mě bude někdo potřebovat? Ne, blbost!

Vstala jsem ze židličky a šla se projít s cílem dojít na Špilberk, Chtěla jsem ho vidět za světla. A v tu chvíli koukám, že mi psal kamarád, ať se ozvu, že se mi nemůže dovolat. Byli jsme domluvení, že mu dám vědět, až si užiju trochu samoty, ale vzhledem k tomu, že můj mobil se mnou nechtěl komunikovat, změnila jsem směr a vydala se do kavárny, kde pracuje. Cestou na mě všechno nějak padlo (začalo to už nad tím koláčem), a mně zase došlo, jak furt něco musím, jak mě někdo potřebuje a tak dále. Když jsem došla (dobře, přiletěla) na místo, dostalo se mi kromě objetí i cenné rady: Měla bys zpomalit a uklidnit se.

Ještě před rokem jsem bývala docela pomalý člověk. Taková ta "spící panna". Myslím, že můj problém začal ve chvíli, kdy jsem nastoupila do práce, která mě neustále stresovala a každý den jsem kvůli ní žila ve zběsilém tempu, které mému organismu vůbec nevyhovovalo, ale já blbá se tomu prostě tupě přizpůsobila. Ale o tom, jak jsem si to zdravotně odnesla, o tom zase až někdy příště.

Prostě jsem neuměla zastavit. Měla jsem pocit, že pořád něco musím. Ve finále to vypadalo tak, že jsem byla buď v práci, nebo se jí věnovala doma (což bývalo i dlouho do noci), psala jsem (druhá práce), nebo jsem se doučovala angličtinu a němčinu ... Když už jsem zrovna nepracovala nebo se nevzdělávala (a ano, jednou týdně jsem si hodinku na tancování našla), řešila jsem něčí problémy. A víte, co bylo nejhorší? I po tom, co jsem začala naplno věnovat jen psaní (což je většinou tak 30 hodin týdně), měla jsem pocit, že musím nějak využít i každičkou volnou chvilku, kterou nepracuju. Blázen, já vím ...

A pak konečně, nad skleničkou lahodného čaje, mi došlo, že nemusím dělat všechno. Nemusím se každý den kromě práce věnovat i studiu toho a toho jazyka, výživy a tak podobně. Není mou povinností pomáhat druhým řešit jejich problémy. To a to klidně udělám jindy (v nejhorším budem doma chodit vrstvou prachu). Když jsem unavená, tak prostě na chvíli vypnu, zahodím učebnici a kouknu se na nějaký film, zajdu na kafe, jen tak se projít apod., a vůbec z toho nemám blbý pocit.

Zkrátka, došlo mi, že náš život je příliš cenný na to, abychom se pořád někam hnali, a přestávali tak vnímat to, co je skutečně důležité. Odpočinek je velice důležitý. Najít si každý den alespoň půl hodinky na to, abychom rozmazlovali sami sebe by mělo být samozřejmostí. A naučit se, že všechno nemusí být hned, není zrovna snadné, ale usnadní vám to život. Nakonec opravdu platí, že nejlepší je jen tak plout a až tak moc to všechno nehrotit. Ono se to vždycky nějak poskládá. Možná to nebude hned. Ale rozhodně je lepší zpomalit a zklidnit se, a nechat si na všechno dost času. :)

Co vy? Umíte zpomalit, nebo jste neustále rozlítaní?