26/11/2014

Jít a nechat jít

Jedním z atributů skutečné lásky je absence závazků. Tedy přesněji, měla by být. Což ovšem neznamená, že je nějak špatné, když máte pocit, že k někomu patříte. Naopak, mít člověka, ke kterému se můžete vždycky vracet, je moc krásná záležitost. Nesmí se to ale změnit v závislost. Jakmile na někom visíte, je někde chyba. Ono se to lehko řekne, ale v praxi to je to mnohem komplikovanější.
Člověk musí v první řadě mít rád sám sebe, a teprve potom může skutečně milovat druhé. Vím, že to může znít trochu otřepaně, ale ono to zase není tak jednoduché. Každý z vás si asi řekne něco ve smyslu: Vždyť se přece mám rád (ty z vás, kteří trpí pocity méněcennosti a podobně, z toho pro dnešek, s dovolením, vynechám). Hm, v tomhle případě to ale tak úplně nestačí.

www.andelevmychvlasech.cz
Abychom mohli milovat sami sebe, musíme vědět, kdo jsme. No, velká část lidí si myslí, že to s naprostou jasností ví. Ve skutečnosti ale stále hledají své skutečné místo ve světě. A tedy i sami sebe. A jak můžete milovat druhé, když ani nevíte, kdo ve skrytu duši jste? Jedině když budete opravdu vědět kým jste, budete také vědět, co očekáváte od někoho, s kým budete tvořit pár.

Každému se někdy stalo, že ho opustil blízký člověk. Prostě odešel z jeho života. I když to mnohdy vypadá, že k tomu nebyl žádný důvod. Ale vězte, že byl. Každý člověk má v našem životě nějaký úkol. A když ho splní, přijde chvíle, kdy musí odejít. To platí v každém vztahu, nejen v tom partnerském. Jenže ve chvíli, kdy je jeden za partnerů na tom druhém opravdu závislí, je opravdu těžké se se ztrátou vyrovnat. Právě tohle je jedním z atributů toho, že vaše láska nebyla skutečná. Blbě se to poslouchá, což? Já vím, ale bohužel je to tak.

www.facebook.com
Teprve ve chvíli, kdy se naučíte dát druhému opravdovou svobodu, nebudete mu klást podmínky, nebudete se cítit ukřivdění, naučíte se s partnerem mít soucit a trpělivost (a pár dalších věcí), poznáte, co je to skutečná láska. A také dokážete tomu druhému otevřít cestu, když se rozhodne odejít.

Možná to zní příliš složitě. Možná to zní až nereálně. Ale vězte, že to nereálné není. Pro začátek postačí, když budete přirození. Když se nebudete bát být jiní než zbytek davu. A nebudete se za to stydět. Bez toho totiž nikdy nedokážete mít rádi sami sebe. A tudíž ani svého partnera…

Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram

23/11/2014

Létání na ledu

Snad předpokládám správně, že nejsem jediná holka, která vždycky obdivovala krasobruslení. Vlastně obdivuji každého, kdo je schopný se na ledu normálně projet. Já to v životě zkoušela dvakrát. Prvně jsem si natloukal pr… zadek. A navíc pořádně. Podruhé jsem to zkusila s asi patnáctiletým odstupem. A dobrovolně. Spodní část zad (a zároveň vrchní část nohou) jsem si sice nenabila, ale zato jsem se celou dobu srabácky držela mantinelu. Čímž jsem musela v ostatních vyvolat dojem, že jsem buď opilá, nebo že mám v rukavicích nějaký zvláštní druh magnetu. Obávám se však, že dojem s číslem jedna u přihlížejících neoddiskutovatelně vedl. A o tom, jak mě deprimovali malí caparti, kteří po stadionu lítali jako by se nechumelilo, se ani zmiňovat nemusím.

www.asianstyle.com

Brusle jsem tedy pověsila na hřebík (dobře, vrátila jsem je s díky do půjčovny) a smířila se s tím, že do konce života budu pouze pseudobruslit. Tímto pojmeme jsem si totiž dovolila označit druh pohybu, který je prováděn v zimních ulicích, a to za podmínky, že se přes noc změnila ta hnusná břečka-roztátý sníh-na ledové kluziště.
Je to asi dva roky zpátky, kdy u nás jednoho prosincového dne bylo pěkně napršeno a kdy se během odpoledne tak snížila teplota, že všudypřítomná voda na chodnících zmrzla. No a protože s něčím takovým se nepočítalo, chlapci se solničkami se ne a ne probrat z podzimního spánku. A tak jsme cestu od zastávky domů, kterou běžně zmákneme za dvě minutky, prodloužili na delší čtvrthodinu. V těch chvilkách, kdy nám podkluzovaly nohy a kdy jsme nevěděly, zda se smát nebo brečet, jsme zvažovaly tu možnost, že bychom zůstaly stát na místě a čekaly, až se teploty přehoupnou dostatečně vysoko nad nulu. Tuto srandu nám ale překazila moje máma, která mi počala tvrdit, že to není ani trochu dobrý nápad, a neodpustila se rodičovskou poznámku, ať prý přestanu blbnout a hnu se konečně z místa.

www.metro.cz

Tímto bych chtěla ty, kdo mají na starost počasí v České republice, poprosit, zda-li by mohli v podobných případech místo nečinného přihlížení spustit z nebe nějaké solné kroupy, či něco na tento způsob. Protože jim kromě nás, běžných smrtelníků, poděkujou taky doktoři, kterým to ušetří všechno to sádrování a podobné zimní procedury. A to už se vyplatí!

Jak to máte s bruslením vy? :)

Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram

17/11/2014

Zabijte budíka!

Lidé se dělí do dvou skupin. Na ranní ptáčata a sovy. Já, bohužel, vinou osudu, patřím do skupiny druhé. Vlastně za to mohou spíše moji rodiče. Přesněji má matka. Ona mě totiž narodila v pozdních večerních hodinách. A vzhledem k tomu, že jedna má kamarádka je narozená brzy ráno a vstávání jí nedělá potíže, troufám si odhadovat, že na mé teorii bude asi něco pravdy.
Kdybych potkala člověka, který vynalezl budík, rozhodně by nemohl počítat s tím, že se budeme kamarádit. To ani náhodou! Pěkně bych mu počala vysvětlovat, jak hrůznou věc to stvořil. Neznám protivnější věc, než je budík. Přesněji řečeno budík, se kterým jste večer učinili domluvu, aby vás dalšího rána vytáhl z postele před desátou.

Zdroj: www.dedra.cz
Boj mezi sovou a oním otravným bzučícím předmětem je věčný. Jak mu mám, krucinál, jednou pro vždy vysvětlit, že mě prostě nebaví (nebavilo a taky nikdy bavit nebude) vstávat brzy ráno. Je to jeho vina, že mám blbou náladu. Je to jeho dočinění, že lezu po bytě jako mátoha. A taky může za to, že se mnou celé dopoledne nic není. K čertu s budíkem! Amen.
Za nejlepší formu tahání nevinného člověka z postele považuji rádio. Nejlépe naladěné na nějakou stanici, která v brzkých hodinách nabízí příjemnou hudbu. Když mě vzbudí rádio, dokonce se po výlezu z měkkých teplých peřin i usmívám! Ale když vypadne elektřina, jste celkem namydlení. A učitele ve škole opravdu nezajímá, že jste měli problém s dodávkou proudu. Nebo že jste při zaznění nějakých šílených tónů rádio raději umlčeli a šli znovu zalehnout.

Zdroj: cz.123rf.com
Pamatuji se, jak jsem si před lety koupila budík. Byl docela pěkný, to zase jo. Červený. S růžovým srdíčkem na ciferníku. Ale ani to mi nezabránilo v tom, abych mu po několika dnech společného soužití dala pár facek. Avšak bylo to velice účinné. Chlapec zmlkl. Definitivně a napořád. Dnes spinká zavřený v horním šuplíčku komody. Občas si s ním popovídám, aby pochopil, že si to nemá brát osobně. Baterie jsem mu ale pro jistotu zabavila. Protože co kdyby, náhodou, dostal chuť mě po ránech strašit.

Jaký vztah máte se svým budíkem vy? :)

Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram

13/11/2014

Když Vánoce buší na dveře…

… nejdu jim otevřít.
Ano, pochopili jste správně. Neslavím Vánoce. Ze dvou prostých důvodu. Už je to pár let, co mi tahle křesťansko-materialistická mánie vypadla z oka. Kupovat na povel dárky a tvářit se, že to dělám proto, že se před mnoha a mnoha stovkami let narodil Ježíš, to není nic pro mě. Nehledě na to, že Ježíš se vůbec nenarodil 24. prosince, jak nám je vesele vtloukáno do našich hloupých hlaviček už odmalička.

Na začátek troch osvěty. Ono to bylo vcelku jednoduché. Pohanské svátky slunovratu se slavili (logicky) 21.12. No a protože křesťané potřebovali, aby lidé slavili Vánoce, tak je (logicky) zařadili do podobného data. Tohle je ten první, a možná i hlavní důvod, pro mě Vánoce nechávají chladnou. Vám by nespadly hračky do kanálu, kdybyste zjistili, že se Ježíš nenarodil na Štědrý den?

Zdroj: www.living.cz
Druhým (a posledním) důvodem, proč neslavím Vánoce, je ten, že nemám ráda marketingové výplachy mozku. Teda, koupit někomu dárek proto, že mu chci udělat radost, je jedna věc. Proti tomu nic nemám. Ba naopak. Moc mě baví vybírat dárečky pro blízké osůbky. Ale během po obchodních centrech a v záchvatu šílenosti shánět něco, čím bych lidi z donucení obdarovala, to pro mě jaksi postrádá smysl. Všimli jste si, jak často lidé nadávají, že musí koupit dárky? Vždyť je to naprosto směšné…

A ještě je tu jeden faktor, který mi vánoční svátky znechutil. Všudypřítomné nevkusné třpytivé ozdoby. Čím kýčovitější, tím lepší. A čím dříve je obchodníci vytáhnou, tím lépe. Protože nazdobit krém na konci září je sakra pozdě. Doufám, že je z toho dostatečně cítit onen ironický podtón.

Zdroj: www.vanoce-silvestr.cz

Nuže, abyste tomu rozuměli, nemám nic proti křesťanům (ačkoliv oni by mě asi zaškatulkovali jako pohana). Ani proti třpytivým ozdobám (jeden svícen z různých druhů sklíček ale úplně postačí). A proti dárkům už vůbec ne (kdo by je nemiloval, že). Jen mi vadí, jak se postupem staletí ze svátku oslavujícího zimní slunovrat stala křesťansko-materialistická mánie. A že se z něj vytratilo to nejdůležitější, totiž užívání si klidu, pohody a společnosti blízkých lidí.

A jestli ještě někde uslyším, že Vánoce jsou svátkem klidu a pohody, tak z toho asi dostanu záchvat smíchu.


Ne, nebudu vás odsuzovat za to, že slavíte Vánoce. Vy mě ale, prosím, zase neodsuzujte za to, že vítám slunovrat, nekupuji dárky a nezabíjím nevinné kapry. I když, možná dostanu bod k dobru za to, že miluje bramborový salát a každý prosinec se cpu lineckým cukroví…

Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram