05/02/2016

Právě ty drobné střípky dělají život krásným

Asi jsem vždycky byla romantik. Člověk, který věří v krásnější svět, ve kterém vládne mír, láska a ve kterém jsou všichni zdraví a spokojení... Lidé mi říkali, že jsem blázen. Vlastně mi to jinými slovy říkají dodnes. Udílejí mi rady typu: Buď realista. Vrať se na zem. Nebuď blázen. Tohle přeci nejde. A tak dále. Dobře, možná jsem naivní. Ale skutečně věřím tomu, že když každý z nás začne sám u sebe, svět se pomalu stane krásnějším místem.
Stále máte pocit, že jsem blázen? Praštěná holka, která nechápe pojem "realita"? Klidně si to myslete, je mi to srdečně ukradené. Nejsem tak naivní, abych nevěděla, že musím chodit do práce, platit náklady na bydlení, jídlo, dopravu, pojištění a já-nevím-co-ještě. Pro někoho je tohle všechno možná hrozná otrava, ale chápu jako to, co je pro život nezbytné. Tudíž se tím v myšlenkách nechci zbytečně zaobírat. Prostě každý měsíc platím účty, nakupuji, vařím, uklízím ... 
Zároveň si ale umím dělat radost. To je podle mě klíčem ke spokojenému životu. Několikrát do měsíce si zajdu na oběd, protože nestíhám a nechce se mi vařit z donucení. Udělám si čas a dám si kafe v příjemném podniku. Dám si kvalitní čokoládu. Koupím si svícen, i když ho nutně nepotřebuji. A tak podobně. Všechno to má jedno důležité pojítko. Dělám to proto, že chci, že mě to baví, že mi to zlepší náladu.


Každý den hledám něco, co mi udělá radost. Nějaký nepatrný střípek, který mi prozáří den. Mám radost z toho, že můžu ráno vstát. Baví mě cestou do práce pozorovat krajinu. Brzy ráno zase můžu na obloze pozorovat hvězdy. A přes den si nechat hladit tváře slunečními paprsky. Když venku prší, mám důvod zalézt pod deku a uvařit si oblíbený čaj. Potěší mě, když se na mě usměje cizí člověk. Jsem ráda, když můžu chvilku jen tak pobýt s někým, koho mám v srdci. A tak dále.
Víte, nechci být otrokem vlastního života. Chci být tím, kdo ho bude řídit, určovat jeho směr. Chci si užívat to, že mám tu možnost být na světě. A hodlám to dělat po svém. Vím, že ne vždy mě druzí pochopí. Ale to je jejich problém, ne můj. 
Pokud budete žít tak, že nebudete nikoho omezovat, dělejte si, co chcete. Naučte se ve všem hledat pozitiva. Není to vždy snadné, ale s trochou snahy to vždycky jde zvládnout. Jasně, v životě přijdou náročné situace, které byste nejraději zaspali. Ale věřte tomu, že až je překonáte, zpětně si uvědomíte, že vám to něco dalo. Z vlastní zkušenosti moc dobře vím, o čem mluvím. V životě už jsem si prošla nejednou náročnou zkouškou :)

Zkrátka a dobře, je to jen o přístupu. Vy sami jste jediným člověkem, který může váš život udělat krásnějším. Nikdo jiný!

Krásný zbytek týdne!
Vaše Z. A.
Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram

22/01/2016

Růst jako životní cesta

Dříve jsem se na svět dívala o dost jinýma očima než dnes. Byla jsem člověkem milujícím stereotyp. Všechno, co bylo pevné, zažité a, ano, fádní, mi vyhovovalo. Jakmile jsem měla dělat něco jinak, než to bylo naplánováno, přicházel problém.
Pak jsem se naštěstí(!) začala měnit. Postupně jsem začala odkrývat všechna problematická místa své duše. Nebudu lhát, že to nebolelo. Bolelo. A hodně. Ale cítila jsem, že je to nutné. Byla to taková několikaměsíční katarze. Ono totiž uklidit léty nahromaděný bordel na duši, to není jen tak. Sice přicházely chvíle, kdy už jsem si říkala, že nic nemá smysl, ale zároveň mě drželo nad vodou vědomí, že všechno bude zase dobré.
Dnes už nejsem tou holkou, která úzkostlivě střeží své zajeté zvyky, nechce nic měnit a která na sobě odmítá pracovat. Vlastně je to úplně naopak. Baví mě růst, vyvíjet se, zlepšovat své schopnosti i si doplňovat potřebné znalosti. A o to víc jsem nadšená, když se mi naskytla možnost postoupit o krok dál ve své kariéře. Je to vskutku báječný pocit, když děláte práci, která vás naplňuje, a když máte možnost stoupat výš.

Myslím si (tedy současná verze mého já si to myslí), že růst je jakousi životní cestou. Něčím, co má skutečně smysl. Jeden citát, jehož autora si bohužel nepamatuji, praví: "Nestárnete. Když přestanete růst, jste staří." A s tím se naprosto ztotožňuji. 
Velká část lidí stále žije v zajetých kolejích. Každý jejich týden je stejný, jako přes kopírák. A tudíž se pak nelze divit, když jednoho dne zjistí, že se nudí. Tedy, že je jejich život nudí. Přitom jsou to pouze oni sami, kdo dovolil, aby taková situace vůbec vyvstala. Nechtějí  se měnit. Nechtějí růst. A proč, ptáte se? Hm... Mnozí vám možná řeknou, že jim to tak vyhovuje. Cože je podle mě nesmysl. Osobě se domnívám, že tím důvodem, proč nechceme, je strach. Ale o tom zase až příště ...

Krásný víkend přeji!
Vaše Z. A.
Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram

18/01/2016

Skutečný muž?!

Ženám se poslední dobou věnuje dost prostoru. Alespoň já mám ten pocit. Ano, je to dobře. Souhlasím s tím. Probouzení pravého ženství je důležité. A jsem ráda za to, že se o tom mluví. Avšak začala jsem zlehka nabývat dojmu, že muži jsou tím trochu odsouváni do pozadí. Ano, vím, že ženy bývaly v minulosti utlačovány, že to neměly vždy úplně jednoduché. A že mají v dnešní době pocit, že všechny ty křivdy, jež na nich byly spáchány, jsou vinou špatných mužů. Ale zároveň si myslím, že rovnováha rozumu a citu je tou správnou cestou.
Kam to mířím? Nuže, nebudu chodit kolem horké kaše. Jsem také ženou, takže ráda slyším a čtu si o tom, jak má být ženství pozvedáváno. Na druhou stranu ale postrádám nějaké ty "návody" pro muže. Jakože něco ve stylu "Jak být probuzeným mužem".

My ženy bychom v současné době nejraději stíhaly vše. Tedy, některé, já se mezi ně (zatím) rozhodně neřadím. Chtěly bychom být skvělými pracovnicemi, milenkami, kuchařkami, pečovatelkami, matkami atd. A chudáci muži pak můžou mít pocit, že je vlastně nepotřebujeme. Nevědí, co mají dělat, a tak raději nedělají nic. Nám však po nějaké době dojde, že by přeci jen měli něco dělat, a oheň je na střeše.

Nuže, abych se ale konečně dostala k podstatě celé věci. Rovnoprávnost (v tom správném pojetí) je podle mě fajn. Ale feminizace a všechno jí podobné podle mě už překračuje hranice. Osobně se ztotožňuji spíše s tradičními rolemi. Tím rozhodně nechci říct, že by žena měla být "chudinkou", která bez pomoci muži ani nevymění žárovku v lampičce, a že muž by měl být přepracovaný dříč, který nezvládne uvařit ani bramborovou kaši. Ale celkově zastávám názor, že ženy by měly vykovávat ty spíš ženské práce muži zkrátka spíše ty mužské.

No a jak by měl ten muž vypadat, když tu tvrdím, že nemá být tím ztrhaným "dělníkem" ani chlapečkem ze škatulky? Nuže, asi to chce nějakou zlatou střední cestu. Ano, mám ráda pracovité muže, ze kterých je cítit ta mužnost, síla, kteří domů donesou těžký nákup, kteří vymalují byt, sestaví nově koupenou skříň a tak dále. Zároveň by podle mě ale měli mít i tu "vnitřní ženu", tu citlivou milující stránku. Aby se o ženu dokázali postarat, když jí bude zle, aby místo ní vyprali prádlo, uvařili večeři. Aby tu pro svou milovanou byli ve chvíli, kdy se potřebuje vyplakat. A přitom jí i byli oporou ve chvílích, kdy má pocit, že se všechno hroutí. Zkrátka, aby to v sobě měli srovnané ...

Co vy? Jaký by podle vás měla být skutečný Muž?

Úspěšný týden!
Vaše Z. A.
Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram

10/01/2016

Opravdová láska, nebo jen přitažlivost?

Přestali jsme věřit ve skutečnou lásku. Podvědomě pak toužíme po něčem, co podle našich slov ani neexistuje. Bojíme se opravdově milovat, protože to vyžaduje práci na sobě samém. A to pro spoustu lidí lákavé zkrátka není.
Problémem moderní společnosti je nesprávné pojetí partnerských vztahů. Pleteme si lásku s fyzikou přitažlivostí. Jistě, snadno poznáte, jestli si s někým dobře rozumíte. Takového člověka pak můžete nazývat svým kamarádem. A když se k tomu přidá fyzická přitažlivost, tak už je to láska, no ne?
Kdepak, není. Skutečná, vědomá láska procítěná srdcem je něco zcela jiného než fyzická přitažlivost. Ovšem mnohdy máme potíž to rozlišit. A já se domnívám, že tohle je přesně tím důvodem, proč tolik partnerských vztahů troskotá. Milujeme tím způsobem, že se necháváme ovládat vášní. Jenže taková vášeň jednou vyprchá. A pak už vám  (v tom lepším případě) nezbude nic než vzájemné porozumění. O vztazích, kde byla přítomná jen ona fyzická přitažlivost, raději pomlčím …

Pokud se k porozumění přidají ryzí city naší duše, pak je to láska, která nezná žádných podmínek ani hranic. Prostě milujete. A naše duchovní srdce, na rozdíl od slepé fyzické vášně, nikdy nelže. A co víc, taková láska je věčná. Jen je to něco, čemu jsme z velké části přestali věřit. Namlouváme si, že něco takového není možné. Milovat někoho až do smrti je možné jen v pohádkách. A stalo se jakýmsi privilegiem jen pro pár vybraných šťastlivců. 
Někde jsem četla článek o tom, že opravdové lásce se člověk musí úplně otevřít. Být zranitelný a ochotný nechat se semlít až do posledního zrnka. Přerodit se v lepší verzi sebe sama. A to bolí. Neskutečně moc. A vyžaduje to odvahu. Věřím ale, že jsou stále lidé, kteří se rozhodli/rozhodnou žít pro skutečnou lásku. Že když změníme sami sebe a naučíme se vnímat svět více skrze svá srdce, dovolíme tím tomuto zázraku vstoupit do našich životů. Protože láska je ta nejmocnější síla,  která může svět pozvednout na lepší úroveň.
Možná ... Možná mě teď máte za blázna. Za naivní pitomou holku. A upřímně? Je mi to fuk. Protože to nic nezmění na mé víře v moc opravdové láskou, pro kterou jsem se rozhodla žít.

Mějte krásný týden!
Vaše Z. A.

Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram