17/11/2014

Zabijte budíka!

Lidé se dělí do dvou skupin. Na ranní ptáčata a sovy. Já, bohužel, vinou osudu, patřím do skupiny druhé. Vlastně za to mohou spíše moji rodiče. Přesněji má matka. Ona mě totiž narodila v pozdních večerních hodinách. A vzhledem k tomu, že jedna má kamarádka je narozená brzy ráno a vstávání jí nedělá potíže, troufám si odhadovat, že na mé teorii bude asi něco pravdy.
Kdybych potkala člověka, který vynalezl budík, rozhodně by nemohl počítat s tím, že se budeme kamarádit. To ani náhodou! Pěkně bych mu počala vysvětlovat, jak hrůznou věc to stvořil. Neznám protivnější věc, než je budík. Přesněji řečeno budík, se kterým jste večer učinili domluvu, aby vás dalšího rána vytáhl z postele před desátou.

Zdroj: www.dedra.cz
Boj mezi sovou a oním otravným bzučícím předmětem je věčný. Jak mu mám, krucinál, jednou pro vždy vysvětlit, že mě prostě nebaví (nebavilo a taky nikdy bavit nebude) vstávat brzy ráno. Je to jeho vina, že mám blbou náladu. Je to jeho dočinění, že lezu po bytě jako mátoha. A taky může za to, že se mnou celé dopoledne nic není. K čertu s budíkem! Amen.
Za nejlepší formu tahání nevinného člověka z postele považuji rádio. Nejlépe naladěné na nějakou stanici, která v brzkých hodinách nabízí příjemnou hudbu. Když mě vzbudí rádio, dokonce se po výlezu z měkkých teplých peřin i usmívám! Ale když vypadne elektřina, jste celkem namydlení. A učitele ve škole opravdu nezajímá, že jste měli problém s dodávkou proudu. Nebo že jste při zaznění nějakých šílených tónů rádio raději umlčeli a šli znovu zalehnout.

Zdroj: cz.123rf.com
Pamatuji se, jak jsem si před lety koupila budík. Byl docela pěkný, to zase jo. Červený. S růžovým srdíčkem na ciferníku. Ale ani to mi nezabránilo v tom, abych mu po několika dnech společného soužití dala pár facek. Avšak bylo to velice účinné. Chlapec zmlkl. Definitivně a napořád. Dnes spinká zavřený v horním šuplíčku komody. Občas si s ním popovídám, aby pochopil, že si to nemá brát osobně. Baterie jsem mu ale pro jistotu zabavila. Protože co kdyby, náhodou, dostal chuť mě po ránech strašit.

Jaký vztah máte se svým budíkem vy? :)

Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram

13/11/2014

Když Vánoce buší na dveře…

… nejdu jim otevřít.
Ano, pochopili jste správně. Neslavím Vánoce. Ze dvou prostých důvodu. Už je to pár let, co mi tahle křesťansko-materialistická mánie vypadla z oka. Kupovat na povel dárky a tvářit se, že to dělám proto, že se před mnoha a mnoha stovkami let narodil Ježíš, to není nic pro mě. Nehledě na to, že Ježíš se vůbec nenarodil 24. prosince, jak nám je vesele vtloukáno do našich hloupých hlaviček už odmalička.

Na začátek troch osvěty. Ono to bylo vcelku jednoduché. Pohanské svátky slunovratu se slavili (logicky) 21.12. No a protože křesťané potřebovali, aby lidé slavili Vánoce, tak je (logicky) zařadili do podobného data. Tohle je ten první, a možná i hlavní důvod, pro mě Vánoce nechávají chladnou. Vám by nespadly hračky do kanálu, kdybyste zjistili, že se Ježíš nenarodil na Štědrý den?

Zdroj: www.living.cz
Druhým (a posledním) důvodem, proč neslavím Vánoce, je ten, že nemám ráda marketingové výplachy mozku. Teda, koupit někomu dárek proto, že mu chci udělat radost, je jedna věc. Proti tomu nic nemám. Ba naopak. Moc mě baví vybírat dárečky pro blízké osůbky. Ale během po obchodních centrech a v záchvatu šílenosti shánět něco, čím bych lidi z donucení obdarovala, to pro mě jaksi postrádá smysl. Všimli jste si, jak často lidé nadávají, že musí koupit dárky? Vždyť je to naprosto směšné…

A ještě je tu jeden faktor, který mi vánoční svátky znechutil. Všudypřítomné nevkusné třpytivé ozdoby. Čím kýčovitější, tím lepší. A čím dříve je obchodníci vytáhnou, tím lépe. Protože nazdobit krém na konci září je sakra pozdě. Doufám, že je z toho dostatečně cítit onen ironický podtón.

Zdroj: www.vanoce-silvestr.cz

Nuže, abyste tomu rozuměli, nemám nic proti křesťanům (ačkoliv oni by mě asi zaškatulkovali jako pohana). Ani proti třpytivým ozdobám (jeden svícen z různých druhů sklíček ale úplně postačí). A proti dárkům už vůbec ne (kdo by je nemiloval, že). Jen mi vadí, jak se postupem staletí ze svátku oslavujícího zimní slunovrat stala křesťansko-materialistická mánie. A že se z něj vytratilo to nejdůležitější, totiž užívání si klidu, pohody a společnosti blízkých lidí.

A jestli ještě někde uslyším, že Vánoce jsou svátkem klidu a pohody, tak z toho asi dostanu záchvat smíchu.


Ne, nebudu vás odsuzovat za to, že slavíte Vánoce. Vy mě ale, prosím, zase neodsuzujte za to, že vítám slunovrat, nekupuji dárky a nezabíjím nevinné kapry. I když, možná dostanu bod k dobru za to, že miluje bramborový salát a každý prosinec se cpu lineckým cukroví…

Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram

09/11/2014

Zhyň, ty, kdo nemáš Facebook

Aneb jak se sociální sítě staly středobodem našeho vesmíru.
Víte, jsem upřímně ráda za to, že jsem prožila dětství bez facebooku. Také vám chybí časy, kdy jsme si od nových kamarádů brali číslo na pevnou linku, abychom se mohli skrze naše maminky domluvit, kdy spolu půjdeme ven?

Nechci nějak paušalizovat, ale občas to vypadá, že už bez sociálních sítí neumíme žít. Jistě jste si také všimli, že někteří lidé se bez „fejsu“ nezajdou ani vyčůrat. Trochu se děsím toho, zda nepřijde moment, kdy budeme házet na „zeď“ ohastagované statusy s fotkou… prosím domyslete si sami.


Pamatuji si na moment, kdy se mě má nejlepší kamarádka ptala, jestli mám „ícékvéčko“. A já tehdy absolutně nechápala, co ta podivná zkratka ICQ znamená. Vlastně jsem to nějak nepochopila ani dodnes. Věřte, nebo ne, nijak toho nelituji. Jediná sociální síť, se kterou se kamarádím je „fejsbůk“. Díky němu ušetřím dost peněz, které bych jinak spolkly hovory do Anglie a tuny esemesek po České republice. Ale všeho s mírou, takže veselé odolávám všem těm dalším sociálním výdobytkům.

Vlastně… ten pojem sociální sítě se zdá být poměrně směšný. Spíše bych to opravila na socializační sítě. Čím dál tím mladší děti mají téměř přirostlé prsty ke svým chytrým telefonům nebo tabletům. Neumí normálně komunikovat s kamarády, se kterými se sešli, a místo toho si píšou s někým jiným. A já si tak říkám, kam až to může vést?
Čím dál více času trávíme uzavřeni do sebe. Voláme kamarádovi bydlícímu na druhém konci republiky místo toho, abychom za ním o víkendu přijeli. Píšeme se s blízkou přítelkyní po skypu nebo facebooku, přitom by s ní stačilo zajít na kafe. Řádna "voheštegovanými" fotkami z dovolené se chlubíme na instagramu. A pak se divíme, proč nám dělá takové potíže se seznámit s nějakým normálním protějškem.


Ale abyste nenabyli dojmu, že jsem negativně smýšlející skeptik, řeknu vám, že stále doufám v to, že jednou dostaneme rozum. Že dokážeme využívat sociální sítě v mezích zdravého rozumu a budeme si více vážit času, který můžete trávit v blízkosti svých blízkých. Protože osobní kontakt s milovaným člověkem nedokáže nic nahradit. Naštěstí.

Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram

06/11/2014

Manželství vs. partnerství

Ženy se chtějí vdávat, aby si vztah pojistily. Muži se zase nechtějí ženit, aby neztratili svobodu. Alespoň se to říká.

Můj názor je ten, že manželství je přežitek. Už dávno ztratilo svůj pravý smysl. Téměř se domnívám, že se z něj stala pouhá marketingová záležitost. V tom smyslu, že toužíme po co nejkvalitnějším zboží na trhu, kterým bychom se pak (v ideálním případě) mohli až do konce života chlubit na společenských akcích. No, ano, přeháním. A asi dokonce hodně. Ale snad to dobře ilustruje, co jsem tím chtěla říct.

Vím, že má představa o tom, že se lidé berou z pouhé a čisté lásky je silně naivní. Jenže manžely by se měli lidé stávat proto, že si chtějí potvrdit své city. Ne proto, aby si je pojistili. Na lásku si nemůžete založit pojišťovací účet, na který budete každý měsíc až do konce života posílat pravidelné splátky. Ale přesto si mnozí z nás (i když si to málokdo přizná) opravdu berou svatbu jako pojistku. A navíc, některé ženy touží spíše po svatbě, po tom jediném dni a všem tom pozlátku okolo, než že by toužily po manželství...

Zdroj: dokonalazena.cz
Teď to možná bude působit tak, že jsem propagátorkou života na psí knížku. Hm, no, asi jsem. Ale to asi bude mým celkovým přístupem k životu. Potřeba volnosti a svobody, i když je člověk zadaný, je pro mě prostě důležitá. Zároveň jsem přesvědčená o tom, že když se dva lidé opravdu milují, tak si stoprocentně důvěřují. Slíbit si důvěru přece můžete i bez kostele. Věřte, nebo ne, ti nahoře na vás budou dohlížet i bez té svatby na církevní půdě.

Téma samo pro sebe jsou rozvody. Určitě se všichni shodneme na tom, že rozvod není zrovna příjemnou záležitostí. Což ale není ani „obyčejný“ rozchod. Zamýšleli jste se někdy nad tím, jak odlišně vnímáme konec partnerství a konec manželství? Když se dva lidé po nějaké době, řekněme třeba dvou letech, rozejdou, nikdy se nad tím nijak nepozastavuje. Prostě to nějak přijmeme. Ale když se rozvede manželství, které trvalo ani ne dva roky, najednou se to všude hrozně propírá.

Zdroj: zijemenaplno.cz
Jak je to tedy správně? Nuže, tady asi nelze aplikovat onu teorii zlatého středu. Pokud jde o lidi, člověk nikdy neví, co může čekat. A když jde o city, tak to nevíte tuplem. Někomu stačí pár vteřin, aby se zamiloval, ale když se s tím druhým rozejde, je z něj na několik měsíců dopředu hromádka neštěstí. Jiný zase potřebuje třeba i dlouhé měsíce, aby si uvědomil své city. A rozchod ho přebolí klidně za pár dní… Co jsem tím ale chtěla říct, je to, že jsme každý jiný. A stejně tak naše city. Takže nelze obecně říct, co je správné. I když, vlastně, je to úplně jednoduché. Stačí poslouchat své vlastní srdce. Protože ono vždy ví, co je pro nás správné. Je ale důležité naučit se naladit na jeho vlnu…

Nuže, jaký je váš názor na manželství/partnerství?

Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram