23/07/2016

Pravá žena?!

Nedávno jsem na jedné své oblíbené webové stránce narazila na velice zajímavý příspěvek. Nesl název „Probuzená žena“. Díky němu jsem se zamyslela nad tím, jak naše společnost definuje ženu. V období emancipace, a někdy až feminizace, je poněkud složité jednoznačně vymezit pojetí ženy.  Tedy, abyste mi správně rozuměli, je těžké definovat pravou ŽENU.

Zdá se mi, že postavení ženy je stále trochu pokřivené. Nejprve jsme neměly právo na svobodu, muži nás vnímali jako ozdobu, se kterou se mohli chlubit na společenských akcích. Pak nás braly jako prostředek šíření rodu. A za chvíli už jsme jim dělaly služku.

Být domácí puťkou, která rodí děti a kterou manžel nutí do sexu a občas ji vyvede de společnosti, to některé ženy přestalo bavit. Řekly si, že muže nepotřebují. Že jim dají najevo, jak jsou volné, svobodné, nezávislé a soběstačné. A tak přišla emancipace. Ano, dobrá myšlenka. Ovšem nesmí se to zvrtnout do feminizace. Hození všech mužů do jednoho pytle a následné označení „nepřítel a záškodník“ nepovažuji za rozumné.

Jak by to tedy mělo být? Dovolím si použít ten stokrát a tisíckrát omílaný pojem „zlatá střední cesta“. Kdo je to tedy ta „pravá žena“?

V pravé ženě je podle mě skryta obrovská síla. Nemyslím tím ale nějakou agresi, to vůbec ne. Spíše sílu jít světem beze strachu, přijímat to, co přichází, a dokázat si sama poradit. Pravá žena má podle mě vlastní hlavu, nebojí se říct, co si myslí, dokáže být sama za sebe. Ale přitom nikomu nic nevnucuje, nechává to být. Nechá věci, aby se děly a přicházely v pravý čas. Zároveň žije srdcem, poslouchá svou intuici a nestydí se za to, co cítí. I když s ní ne vždy okolí souhlasí. Dokáže otevřít svou náruč, když ji druzí potřebují. Přitom ale ví, kdy se stáhnout do ústraní, být tu jen sama pro sebe a načerpat novou energii. Pravá žena se dokáže postarat o muže, rodit děti i být tou ozdobou na společenských akcích. Přitom ale neztrácí vlastní svobodu, volnost, nezávislost a hlavně svou vnitřní ženskou sílu.

Takhle já ve zkratce vnímám pravou ženu. Možná není úplně jednoduché jí být. Ale rozhodně to nehodlám vzdát jen proto, že v naší společnosti stále (do jisté míry) vládnou určité stereotypy. Být sám sebou a neztratit svou vnitřní sílu nikdy nebylo úplně jednoduché. Přitom je to ale základ toho, abychom mohli být opravdu šťastní. Jen se, my ženy, musíme probudit. Jedině tak se budou moci probouzet i muži, díky lásce opravdové ženy.

Milé ženy, pozvedněme z popela, buďme sami sebou a nestyďme se za to. ;)

Krásný víkend!
Vaše Z. A.

15/07/2016

Osvoboďte se a přestaňte dělat něco, co druzí neocení.

Bývala jsem člověkem, který měl problém se prosazovat. Hloupě jsem se domnívala, že prosazovat své zájmy rovná se být sobcem. Což je totální pitomost. Jasně. Dneska už to chápu. Vím, že sobec není ten, kdo prosazuje své zájmy, ale ten, kde je prosazuje na úkor ostatních. A takových lidí už jsem potkala ve svém životě dost. O to hůř, že občas byli mými zaměstnavateli.

Že jsem velká holka, která by se měla rozhodovat jen sama za sebe, to jsem věděla už dřív. Že bych neměla dělat věci, které mě omezují. Ano, volnost a svoboda pro mě vždy byly a budou pritoritami, jichž se (dočasně) vzdám leda v momentě, kdy budu míst děti. I když, ono být rodičem neznamená ztratit svobodu. Ale tomuhle filozofování se raději vyhnu. Aspoň pro dnešek. Takže jak říkám, to, že bych se měla rozhodovat jen sama za sebe, to jsem věděla. Avšak měla jsem problém to plně přijmout. On totiž každý křičí po svobodě, ale neuvědomuje si, že je to především velké zodpovědnost (a teď nemluvím jen o životě podnikatele, kde se musíte 100% spolehnout sami na sebe) ...

Nuže, tak tedy ... Konečně jsem se dokázala osvobodit od něčeho, co až příliš dlouho svazovalo moji svobodu. Tím hůř, že jsem moc dobře věděla, že tím sama sobě ubližuji.

Ne, nechci si tu stěžovat. Nepotřebuji, aby mě někdo politoval. Jen bych ráda ostatní inspirovala k tomu, aby se konečně narovnali a vymezili si své hranice.
Mnoho lidí využívá druhé. Pod maskou laskavosti a vstřícnosti si z vás udělají tupé loutky, které naivně věří, že ten kdosi alespoň trochu ocení, co pro ně děláte. A mnohdy jsou to věci, které ani dělat nemusíte. Ale vy jste hodní a máte potřebu pomáhat ostatním.
Je to zkrátka úžasný pocit, když se narovnáte a řeknete NE. I za tu cenu, že vás to bude doslova něco stát. I s tím, že vás někdo odsoudí. Svoboda za to ale stojí. Alespoň mně ano. A teď už vím, že jsem ochotná přijmou tu zodpovědnost, kterou to bude stát. 

12/07/2016

Jak jsem úspěšně vyděsila (asi) nevinnou čivavu. V jednom jediném kroku. P. S.: Návod je vhodný i pro všechny, kdo jsou zcela nešikovní!

Jako dítě jsem bývala značně hyperaktivní. No jo, vlastně nebyla. Tehdy na to ještě nebyl termín. Zkrátka, byla jsem neposedná. Dost neposedná. Ba ne, to ještě není ono. Spíše se mnou šili všichni čerti.
Pravda, ještě na střední jsem tancovala a cvičila alespoň třikrát týdně a celkově jsem dost lítala venku. Ale na vysoký jsem měla pocit, že má energie jde nějak do háje. A poslední rok, co už jsem pomyslný dílek pracujícího lidu, který kromě toho, že vydělává na sebe, poskytuje ze svého výdělku nemalou část státu, aby si kluci ministerští mohli válet šunky, jak se říká.
Nuže, k tématu dne. Poslední dobou začínám být zase nabitá energií. I po ranním vstávání, práci, vaření i jiných pravidelných činnostech, chodím s kámoškou či ségrou na procházky a tancuje několikrát týdně. Ještě v tom nenacházíte tu čivavu? To v pořádku, ještě tu nebyla.
Takže, dnes k večeru jsem šla na trénink jazzu. Dvě minuty předtím než mi odjíždí spoj. Přitom moc dobře vím, že sto dvacet vteřin už je tak ťip ťop. Jenže to bych nebyla já, abych doma ještě něco nezapomněla. Pár metrů od baráku, kde nějaký sympaťák v mém věku venčil čivavu, jsem sama sebe vyděsila zjištěním, že jsem v pokoji nechala něco, co nutně potřebuju. Protože jsem zkrátka a dobře někomu slíbila, že něco někam zanesu. A sliby se plní, že jo. Nebo alespoň já to tak dělám. No a tady to přijde!
Rychle jsem zazvonila na mamku a ta mi tu věc ochotně přinesla mezi dveře. Ještě se mi smála, že budu muset dobíhat.
Jako blesk jsem zase vylítla z domu a pořádně třískla nekvalitními vchodovými dveřmi, které vymyslel nějaký totální blb (nikdo z mých příbuzných podotýkám!) a se kterými v teplém počasí musíte prostě prásknout, aby se dovřely. A teď už je fakt na řadě náš hrdina dne.
Ve chvíli, kdy jsem vší silou zabouchla dveře a běžela ze schodů, mladík s čivavou byl zrovna kousek ode mě. Ta malá roztomilá chlupatá kulička se chudák tak vyděsila, že leknutím skočila přes celou šířku chodníku (fakt bych nečekala, že v takovém psovi bude tolik síly) a vyděšeně štěkla. Bohužel jsem neměla čas se jí omluvit, ale koutkem oka jsem ještě stačila vypozorovat, jak její páníček zvedl pohled od svého mobilu a zmateně se za mnou otáčel.

Takže jak vám říkám, kvalitně vyděsit maličkou čivavu zvládne i absolutní nešika. Případně kdokoliv, kdo umí chodit pozdě a má dost energie na to, aby řádně práskl dveřmi. Návod lze možná použít i na jiná zvířata, zatím jsem ale nezkoušela, tak nemohu posoudit.

25/05/2016

... když najednou někam zapadáš

Pamatuju si časy, kdy jsem jako dítě měla pocit, že nikam nepatřím. Teda, kromě rodiny. Když se nad tím tak zamyslím, nejjednodušším obdobím byla školková fáze. Tady si tak nějak hrál každý s každým a nebyl problém. I když ... občas se holky servaly o nějaký kočárek a já jakožto neprůbojný tele skončila s tím nejhorším, totiž tím odřeným bez střechy. Tak jsem si šla hrát s klumama. Třeba na rodinu. Nebo jen tak se stavebnicí.
Základka pro mě byla de facto nutným utrpením. Nebo takhle, první stupeň byl vcelku fajn. Měla jsem pár kamarádek z vedlejší lavice, které bydlely v sousedství a se kterýma jsme po škole do pozdního odpoledne skákaly gumu nebo je tak lítaly mezi bárakama. A přesně tou dobou jsem potkala svou nejlepší kámošku, se kterou se dnes známe už osmnáct let!
Jo, jo ... druhý stupeň ... nejtěžší období života. Doma to nebylo zrovna snadný, a navíc se ve mě tou dobou začal probouzet knihomol a vnitřní kreativec, a já tak o přestávkách i po škole raději seděla někde o samotě v koutě a četla knížky od Jacqueline Wilsonový nebo Anthonyho Horowitze. V nějakých dvanácti jsem si usmyslela, že budu spisovatelkou (nebo něčím v tom smyslu, čemu se dneska říká copywriter), a tak jsem psala, psala a psala. Všude. Kdekoliv. Ve škole, doma po škole, na dovolený, večer před spaním ...
Střední se dala snést. I když jsem měla nevyřčenou nálepku podivnínky, která je zkrátka krapet jiná než ostatní holky v jejím věku, měla jsem tu jednu kámošku, který jsem s držela, a byl pokoj. To, že mě někdo drbal, mě moc netrápilo. Protože tu vždycky byla kniha nebo věrný papírový blok, a ty mě vždycky bez keců vyslechly.
No, vysoká, hm ... to vám nebylo o moc jiné. První dva roky jsem byla tak nějak sama za sebe. Možná až moc. Štvalo mě dělat seminární práce ve skupinách. Protože to se člověk často musel paktovat s lidma, který do tý doby maximálně pozdravil na chodbě. Až když mě v druháku učitel vyrazil od zkoušky, na opravným termínu jsem potkala spřízněnou duši, která je dodnes mou blízkou přítelkyní, které si moc vážím.

Avšak víkendem, který mi změnil život, byly ty čtyři dny po státnicích, kdy jsem díky neuvěřitelné shodě "náhod" našla něco, co jsem tak dlouho nemohla najít. Našla jsem naprosté pochopení pro to, co jsem vždy v srdci cítila jako správné. Od pátku třináctého června jsem začala potkávat úžasné lidi, se kterýma se dodnes moc ráda vídám. A v několika z nich jsem našla tak skvělé přátelé, že budu osudu asi vždy vděčná, že mi je poslala do života. Přátele, kterým mohu říct všechno a o kterých vím, že mi stojí za to, aby jim odpustila, když mě občas těžce naserou svým cynismem, ironií či nevyžádanou prostou upřímností. Přátele, se kterými vzájemnou pomoc bereme jako nevyřčenou samozřejmost (a nikdy nečekáme, že za pomocnou ruku dostaneme něco nazpět).
A ano, abych nezapomněla! Díky bláznivému desetiměsíčnímu pobytu v Praze, který mi přinesl mnoho náročných životních zkoušek, jsem získala báječnou kamarádku, který byla nějakou dobu mou spolubydlící a která jako jeden z mála lidí pochopila ty podivné procesy v mé hlavě i na duši. A která miluje Jana Nerudu stejně, jako já miluju Karla Hynka Máchu. A že to nechápete? Ani nemusíte. Protože já vím, že ona to pochopí.

Děkuji vám všem, kdo mi dáváte pocit, že někam zapadám. Vám, kteří mě pomáháte utvrzovat v tom, že cesta, kterou jsem si zvolila, je ta správná (i když mě tolik lidí nechápe a někdy i odsuzuje). Vám, kteří mi připomínáte, že jediný, kdo může změnit můj život, jsem já sama. Se svou svobodou, nezávislostí, občas až přehnanou upřímností a neutuchající vírou v to, že svět se dá zachránit.

S láskou, Zuzi

Bloglovin    |    Facebook    |    Instagram